1.kapitola - Příprava

Slyším sestřin hlas, jak se mě snaží probudit. ,,No tak, Tess, vzbuď se! Ptáčci zpívají, obloha modrá... znáš to. Mimochodem, už je deset hodin." To mě probralo. Slavnost se zkouškou začínají v jedenáct. Vyletěla jsem z postele a stoupla si před svoji starší sestru Zey. Dvacetiletou slečnu s výraznými zrzavými vlasy a zelenýma očima. Něco mě však zarazilo na Zeyném pobaveném výrazu. Připadlo mi, jako by v sobě dusila smích. V tom mi to došlo. ,,Já tě střelím! Fakt vtipný. Kolik je doopravdy?" Zeptala jsem se. ,,Je šest. Všichni už jsou vzhůru. Máma dělá snídani." Ovládne svůj smích Zey a při posledních slovech se zatváří velmi významně. Já však pokrčím rameny. Postupně se mě začíná zmocňovat nervozita. Co když mě do bojové školy nevezmou? Váhavě se zadívám na sestru. Ta to měla snadné, pomyslím si. Zey totiž prošla zkouškou bez problémů. První ročník Bojové školy zvládla průměrně a poté byla vybrána do oddělení taktiků, kde odstudovala už čtyři roky. Dokonalá dcera, pomyslím si.

,,Nemusíš být nervózní," ozve se Zey, jako by mi četla myšlenky. ,,Zvládneš to s přehledem. Pojď, zapletu ti vlasy." Řekne a po chvíli tiše dodá:,,Ještě by ti překážely." Vděčně se usměji a otočím se k Zey zády. Několik minut jen tiše stojím a nechám si plést cop. Když je dílo dokončeno, přistoupím k zrcadlu. Dívám se na vysokou a hubenou dívku. Na první pohled ničím neupoutá. Z copu jí vyčnívá pár kratších pramínků jejích světle hnědých vlasů. Oči má, jako jediná z rodiny, tmavě hnědé. Jsou však odvážné a sebejisté, i když právě teď se v nich zrcadlí spíše nervozita a pochybnosti.

,,Už ses pokochala?" Rýpne si Zey a drcne mě do ramene. ,,Já jen, že jestli tam nechceš jít v pyžamu-"
,,Jo, už jdu!" Zarazím ji podrážděně a zakroutím nad sestřiným humorem hlavu. ,,Ty si ráda utahuješ z ostatních, co?"
Zey výmluvně pokrčí rameny a usměje se jak andílek. Povzdychnu si: ,,Tak po mně raději hoď nějaké oblečení." Zey kývne a začne se přehrabovat ve skříni.

V této zemi se oblečení dělí podle společenské vrstvy. Ti nejchudší smí nosit jenom bílé oblečení, tak i všechny děti, co ještě nejsou zařazené. Měšťané a děti z bohatších rodin smí nosit šedou. Žlutá symbolizuje velké bohatství a politickou váženost. Oranžovou smí nosit obchodníci a řemeslníci. Nejvíce vážená je však barva černá. Barva vojenských velitelů.

,,Tak co, Tess? Bílá či šedá?" Zeptá se Zey a v ruce drží dva sportovní komplety. Zamyslím se. Chci, aby věděli, že jsem z lepších poměrů? V tom mě to napadne. ,,Podej mi bílé tričko a šedé kalhoty," poprosím sestru. Bylo běžné, že se dovolené barvy oblečení kombinovali, ale smíchat barvu chudoby s barvou střední úrovně? To bylo velmi neobvyklé. Zey se spiklenecky usmála, zřejmě pochopila moje záměry. Následující slova jí to jenom potvrdila. ,,Sice jsem z lepších poměrů, ale jsem na tom stejně jako všichni bílí - nic jsem nedokázala," ušklíbnu se a nasoukám se do oblečení. Protáhnu si ramena, dnes je budu potřebovat. Chvíli je v pokoji podezřelé ticho. Usměji se na sestru. Má na sobě světle zelený vojenský úbor. Ten symbolizuje vojenské rekruty. Snad tuto uniformu dnes obleču taky, pomyslím si.

,,Připravená?" Zeptá se Zey slavnostně. Tiše přikývnu, kdybych promluvila, bála bych se, že by mě zradil hlas. Rozhlédnu se naposledy po pokoji. Budu ho smět naštívit až za rok, ať už se dostanu na bojovou školu, nebo mě přidělí jinam. Ale život za sporákem nebo lejstry papíru mě neláká.
Prsty přejedu po dřevěném rámu postele. Nechci to tu opustit, ale zároveň toužím po škole. Na tři se otočím a vyjdu z pokoje, usmyslím si. Raz. Bude tu po mně prázdno. Dva. Tohle už můj domov není. Tři! -Otočím se a rázně vypochoduji z pokoje. Zamířím si to do kuchyně a po chvíli se setkávám s pohledy rodičů. Matka se na mě dívá trochu starostlivě, otec spíše pyšně a s očekáváním. ,,Dobré ráno," prolomím ticho. Za zády ucítím pohyb. Zey sešla za mnou, asi ji můj rázný odchod z pokoje zarazil.

,,Posaď se Tess, usmažila jsem lívance," usměje se matka a začne dávat jídlo na stůl. Otec se k ní přidá a po chvíli je vše hotovo. Všichni čtyři, jak na povel, usedáme ke stolu. Proč jsou všichni tak zticha? Znervózňuje mě to. Matka si mé nervozity všimla. ,,Tess, ať už to dnes dopadne jakkoli-" nestačí svojí větu doříct.
,,Dopadne to dobře," ukončí otec debatu na tohle téma. Mám chuť na něho začít ječet, že takhle jednoduché to není. Pouze si však vezmu lívanec a ucpu si tak pusu.

*****

Po snídani si mě vezme matka stranou: ,,Táty si nevšímej, když byl malý vůbec tyto zkoušky nebyly. Jen taková maličkost, tady něco máš." S těmito slovy mi podá malou černou krabičku. Chystám se ji hned otevřít, ale matka mě zarazí. Tak pochopím, že ji mám otevřít až v soukromí. ,,Díky," hlesnu tiše a schovám si ji do vnitřní kapsy kalhot.

*****

Sedíme s rodinou v autě. Jedeme směr místní školu. Zkoušky se odehrávají na každé škole, která má přes dvě stě studentů, zvlášť. Je to přes hodinu jízdy, od našeho domu. V autě je ticho. Nikomu moc do řeči není a mně snad nejmíň. Ranní humor je ten tam. Nakonec promluví Zey. ,,Pokud se zadaří a přežiješ základní výcvik, budeme se další rok potkávat ve škole," usměje se na mě.
,,No to snad ani ne, možná raději zběhnu k bojovníkům," odpovím žertem a chtě nechtě se začneme smát.
Každý totiž ví, že dívky, které se dostanou přes základní výcvik, neboli první rok, se přijímají výhradně do taktiků. Střelci a bojovníci mají tak tvrdý výcvik, že na to ženské tělo nemá. U bojovníků se tvrdě pracuje na fyzické stránce, u taktiků na duševní a strategické mysli. U střelců je to oboje zaráz. Jen sebevrazi chtějí ke střelcům.
,,Za chvíli tam budeme, rodinko," zahlásí otec. Vyhlédnu z okýnka. Před sebou mám známou čtvrť. Co oko dohlédne, snaží se obyvatelstvo na každé volné místo mezi budovami vysázet stromy, -nejlépe ty ovocné. Usměji se při vzpomínce trhání broskví a následné rychlé utíkání pryč, aby mě majitel nechytil. To byly časy. Moje dětství. Zatřepu hlavou, abych tyto vzpomínky zahnala.
Zpozorním. Něco se stalo. Po chvíli mi dojde, že spomalujeme. ,,To už jsme tady?" Vykvíknu neopatrně. Odkašlu si. Mlčení všech okolo mi tento fakt potvrdí. Zey se na mě povzbudivě usmívá. ,,Nějaká rada před zkouškami?" Zeptám se jí spiklenecky. Vypadá to, že nad tím hluboce přemýšlí. ,,No, až budeš v koncích, tak je zkus uzpívat k smrti," prohlásí s vážným výrazem a poté se začne smát na celé auto. Chtě nechtě se musím přidat taky. ,,Tak hrozně snad nezpívám!" Ohradím se s úsměvem na rtech. Ona ví, jak mě rozptýlit, pomyslím si, jednou jí za to poděkuji.

Zastavujeme u mé školy. Bývalé školy. Jdu těžkým krokem do tělocvičny. Zey ovine svou levou ruku kolem mých ramen. Vděčně se na ni usměji. Tohle prosté gesto má v sobě více útěchy, než prázdná slova. Rodiče jdou ruku v ruce za námi.
Vcházíme do přeplněné tělocvičny. Rodina mi popřeje hodně štěstí a odchází se tísnit mezi ostatní diváky na tribunu. Já mezitím kráčím prázdým cvičištěm před zrakem ostatních. Dojdu k podlouhlé lavičce, na které sedí asi šedesát patnáctiletých, co čekají na svůj osud. Někteří se na mě zvědavě podívají. Dojde mi, že je to kvůli mému oblečení. Všichni na lavečce jsou totiž jen v bílé nebo šedé. Nic mezi. Těch pár v šedé se na mě podívá s opovržením. Jen si myslete, že jste něco víc, pomyslím si s úšklebkem. To už ale vstupují vládní zástupci a tři zástupci z Bojové školy. Ztěžka polknu. Vypadají úchvatně. Hovor v tělocvičně utichl na minimum. Lidé z vládní jsou oblečeni do žlutých hábitů. Jsou to tři ženy a jeden muž. Sice nikoho z nich neznám, ale jejich vystupování vzbuzuje autoritu. Další tři lidé jsou mnohem zajímavější, protože jsou z Bojové školy. První jde žena se zelenými kalhotami a rudým tričkem. Rudá totiž simbolizuje vojenské zásluhy. Červenou barvu smí udělit jen vojenský velitel, o to více je váženější. Druhá osoba je muž celý v zeleném s pohodovým výrazem v tváři. Třetí z Bojové školy je také žena. Má na sobě červené šaty a zelené boty. Vypadá přísně a nesympaticky. Nervózně se ošiju. Někdo vedle mě sebou trhne. Vzápětí mi dojde proč. Do místnosti vejde ještě jedna osoba. Osoba celá v černém. Vojenský velitel. Nikdo se neodváží ani nadechnout.
Co tu dělá? Ptám se sama sebe v duchu. Je to poměrně mladý muž na vojenského velitele. Vypadá, že je mu kolem třiceti let. Má černé krátké vlasy a zelené propalující oči. Podle postavy soudím, že je to typický bojovník. Muž se ve středu místnosti zastaví a pohledem přejede naši lavičku. Při tom pohledu mi přejede mráz po zádech a rozklepou se mi nohy. Jak mám obstát před ním? Co se pamatuji, nikdy se na zkoušky samotný velitel nezastavil.
,,Vážení!" Zvolá velitel. Má dunivý, avšak klidný hlas. Diváci se na tribuně se začnou probouzet z prvotního překvapení. Tribuna je naproti nám, tak pohledem vyhledám sestru. Zey se tváří překvapeně, ale ne zděšeně. To mě trochu uklidní. Většinu velitelů totiž musí Zey znát osobně.

,,Vítám vás na každoroční slavnosti patnáctiletých! Mé jméno je Glen Rojan a dnes vás budu provázet Zkouškou. Jelikož si na proslovy nepotrpím, nechám je tady na naší vládní maličkosti." Zakončí svůj proslov vojeský velitel a místo ve středu tělocvičny si vystřídá s jednou ženou v žlutém.

Teprve teď si všimnu vyvýšeného stolku na konci tělocvičny, zřejmé určeného pro porotu a lidi z vládní.

,,Je mi ctí přivítat tu všech šedesát sedm nezařazených. Mé jméno je Clare Sewand, jsem zástupkyně ve věcech řešení iniciace u nováčků. Dnešní den se skládá ze dvou fází. Ze zkoušky a z pohovoru. Zkouška se poté dělí na čtyři disciplíny. A to: běh, střelba, šplh a strategický test. Celou dobu vás bude hodnotit odborná porota složená ze tří významných osobností z Bojové školy. Pokud zkouškou projdete, budete mít hodinu na rozloučení a odejete na vojenskou základnu. Ti co neprojdou budou dále testováni na jiná potřebná povolání. To je ode mě vše." Dokončí svoji řeč žena v žlutém hábitu a z tribuny se ozve rozpačitý potlesk. Následuje kontrola všech přítomných. Když zazní moje jméno hrdě vstanu z lavičky. ,,Zde!" Ozve se můj hlas. Zní klidně, sama se tomu divím, když jsem tak nervózní. Posadím se zpátky na lavičku a čekám.
,,Dobrá tedy, přistupme k první disciplíně, kterou je běh. Poběží se na třikrát, prvních dvacet dva podle abecedy, nástup!" Zavelí velitel a ukáže na vyznačenou trať v tělocvičně. Vidím nejisté tváře a nejisté ruce, jak se šinou ke startovní čáře.
,,Poběžíte pět koleček. Samozřejmě, co nejrychleji. Prosím, ke startu, pozor, teď!" Závod je odstartován. Já budu běžet až s druhou skupinkou, alespoň vidím část konkurence. Začínají se mi klepat kolena. Začíná moje Zkouška.