1. kapitola – Stát se tím, kým mám být

FREYA AVERY BRIGHTDIMNESS, AKADEMIE LEONA ROTSE

Ráno se mi vstává hůř než v noci. Nejraději bych se zahrabala pod peřinu a klidně spala dál. Moje tělo jednoznačně souhlasí, chudák, ještě si neuvědomuje, že to nepřipadá v úvahu. Rozespale se převaluji po posteli a vnímám zvuky mých spolubydlících, prozatímních. Kterákoli z nich může být magik. Vlastně i já.

Náš pokoj je malý a strohý. Přesně takový, jaké se přidělují neprojeveným. Čelem ke zdi jsou postaveny tři železné palandy, přistrčily jsme je těsně k sobě.

Netuším proč, ale Sára, Mery a Rena chtěly mermomocí spát nahoře. Takže na mě a Jane zbyl spodek, vůbec mi to nevadí. Myslím, že nám to vlastně vyhovuje oběma.

Na stěnách je několik poliček a bokem tři skříně, ale oblečení stejně zatím máme jen to, co nám přiřadí a někteří něco málo od normálů. Až se projevíme a začneme cvičit, budeme dostávat něco jako body. Ty fungují místo peněz, když nemůžeme vydělávat. Nebo tak nějak.

Proti své vůli vstanu, jako už delší dobu bych potřebovala náhradu za svůj neklidný spánek, a vydám se ke koupelně. Jane už stojí u umyvadla, jak vidím skrz otevřené dveře, ale vršek naší velké patrovky se jen nesourodě pocukává.

Magici… Jak už jsem zmínila, my zasvěcení máme určité schopnosti. A podle těch se dělíme buď právě na magiky, hlídky, nebo stíny. Magici jsou ti, kteří díky světlu v sobě dokážou přeměnit svou energii v magii. Ta představa se mi celkem zamlouvám, ale nevím, jestli bych chtěla být magikem. Ale kdo říká, že mám na výběr? Hlídky umí pozorovat surovou nicotu a někteří dokonce prý někdy i poznají, když někoho ovládá. Taky jsou o něco zdatnější než normálové, ale zas takový rozdíl v tom není, hlavně nemůžou být ovládnuti nicotou. A stíny mají neuvěřitelně ostré smysly a také jsou rychlejší, hbitější a silnější. Každý z nás má svůj úděl. Hlídky jsou echa, stíny jednotky a magici ti, kteří uklízí většinou nepořádek.

„Brý rýno.“ Pozdravím s ospalým úsměvem Jane a postavím se k umyvadlu vedle ní. Koupelna není velká, spíš naopak. Vlastně nechápu, jak se jim povedlo nacpat do tak malého prostoru vanu, umyvadlo i komodu, která je naprosto prázdná. Tak nějak není potřebná, když všechno, co požíváme, máme neustále vyskládané okolo. S pusou plnou pasty mi odpoví, vůbec jí nerozumím. Zakřením se na ni přes zrcadlo. Nejsme si ani trochu podobné. Hned na první pohled jsem o něco menší než ona, tedy ne, že by většina lidí nebyla větší než já s mým metrem šedesát. Vlasy havraní černi se mi jemně vlní k ramenům, takže nejsou zrovna dlouhé. Zatímco její zlatavě blonďatá rovná hříva jí dosahuje až na záda, teď je má v culíku, aby jí nezavazely. Obě máme protáhlejší obličej bez ostrých rysů, já navíc plné a barevně nevýrazné rty a šedé oči. Její rty pohrávají jasnou barvou a v zrcadle se odráží modř jejích očí. Je moc hezká. Její matka musí být taky krásná. Škoda, že ji nikdy nepozná. Když jsem byla u normálů, zjistila jsem, že jim připadne nemyslitelné, jak žijeme.

Nikdy netvoříme rodové linie. Po narození nás matky odevzdají do pevnosti. Bez odporu a bez výjimky. Nikdo z nás nemá otce, rodíme se totiž čistě ze světla. To je taky prý jedna ze spousty věcí, které normálům nelezou do hlavy. V pevnosti nás vychovají asi do jedenácti let. Vychovají… učí nás, co se smí a nesmí, jak to chodí a co nás čeká. Zatímco normálové své dětičky rozmazlují a rodiče se jimi vychloubají před ostatními, my s rozbitým kolenem neběžíme za maminkou, nemůžeme. My ji nemáme. To vše v prospěch světla a světlonošů. Na oplátku za to, že nás stvořili.

Myslím, že rodové linie netvoříme nejspíš proto, abychom nedávali přednost sobě, svým příbuzným, zasvěceným před světlonoši. Musím podotknout, že to není tak, že bychom jen nechtěli, ani nemůžeme. Všichni jsme neplodní, snad aby si to pojistili, nebo co… Prostě až přijde čas, světlo odvede svou práci. Jo, zní to až biblicky, ale tak to je a vždy bude.

Jane vyplivne pastu. „Říkala jsem, že tobě taky.“ A zašklebí se na mě. S Jane jsme byly ve stejné pevnosti, ale potom náš poslali na dva roky k normálům, jak se to dělá, a znovu jsme se sešly až před rokem tady na akademii. K normálům nás posílají proto, abychom se něco naučili o jejich světě, zvycích a celkově o životě, předtím než projdeme výcvikem a nastoupíme do služby. Sáru, Mery a Renu jsem před tímto vlastně ani neznala a ani většinu neprojevených kluků, co jsou tu s námi. Stejně jako je neznám ani teď. Je hloupé se s někým moc seznamovat, když se stejně za chvíli můžeme každý rozejít na jinou stranu. Výjimkou je jen Jane, tu znám celý život. Myslím, že i Mery a Rena jsou ze stejné pevnosti, ale odkud se tu vzala Sára..? To netuším.

Na celém světě je několik pevností, akademii, na těch se učí magici i hlídky, základen a výcvikových táborů, tam pokračují stíny. Magikům a hlídkám může být jedno, na které akademii se budou učit. U nich se prezentuje úroveň, které dosáhli, ale u stínů je to výcvik, kterým prošli. Základny a výcvikové tábory jsou dvě stanoviště jedné instituce. Těch je na světě víc a mají různou úroveň.

Zvědavě pohlédnu na Jane, nutno říct, že má zvědavost nazná konce. „Jsi z dnešku nervní?“ Zeptám se po chvíli.

Jane se zapřemýšlí, ale ne na dlouho „Ne, myslím, že ne.“ Odpoví a asi z pocitu, že musí něco dodat, tak udělá. „Aneta, ta normálka, u které jsem byla, často říkala, že se věci prostě nějak vyvrbí…“ Udělala menší odmlku. „… no a potom si většinou osolila čaj. Byla taková… no, prdlá.“ Přizná a obě se nesmírně rozchechtáme jak blbé na tu malou koupelničku. Popravdě jsme si ještě o těch dvou letech u normálů nikdy moc nepovídaly.

Normálové, ke kterým nás posílají, jsou jedni z mála, co mají šajnu o celém světě. O světle i nicotě.

„A ty?“ Zazní náhle z úst Jane.

„Ne.“ Odpovím tak jednoduše, jak jen dokážu, ale spíš se tím snažím přesvědčit sama sebe. Vždyť dnes se ukáže, kteří z nás jsou magici!     

Ze zasvěcených jsou to totiž právě magici, kteří můžou jako první používat své schopnosti. Používat je dost nadsázka, ani v nejmenším je neumí požívat. Jednoduše začnou výcvik už teď a hlídky a stíny až za rok. Teprve tehdy se v nich dá poznat rozdíl.

S Jane se na sebe navzájem podíváme a něco z jejího obličeje mi řekne, že jsme na tom naprosto stejně. Ať už nahlas říkáme, co chceme. Tohle je jedna z těch chvílí, kdy se nám mění život před očima… a my s tím nemůžeme nic dělat.

Ráno však neprobíhá odlišně než ostatní rána tady na akademii. Na dvě várky se prostřídáme v koupelně. Jane a já si bereme tu dřívější a holky necháme trochu dýl spát, potom se převlečeme a vydáme se na snídani.

S Jane se navzájem nemučíme pokusy o rozhovor. Ne, dnes nemá moc chuť mluvit nikdo. A po jisté době si uvědomuji, že nervozita mezi námi je přímo hmatatelná.

Z pokoje se vydáváme na stejně strohou a zašlou chodbu dvoupatrové budovy pro neprojevené. Tady v druhém patře jsou poloprázdné ubytovny a o patro níž jsou jídelny, v přízemí jsou učebny a něco na styl společenských místností. Vše tady, vlastně celá budova má už svůj věk. Nechtějí, aby se jim tu neprojevení jen tak poflakovali mezi magiky a hlídkami a tak nám k tomu nedávají nejmenší důvod. Popravdě, kdyby se tu nestřádali strážní, asi bych už dávno něco takového udělala. A tím taky neříkám, že jsem se o to už nepokusila…

Tiše scházíme po starém, obyčejném schodišti o patro níž. Chlad tu na mě doslova dýchá! I jídelna je tišší než obvykle a to ještě víc zhoršuje pocit nervozity.

Jídelna je prostorná místnost, v nynější době však poloprázdná, i když se tu sejdeme všichni. Dlouhé stoly jsou vzorně poskládány na délku vedle sebe. Až v zadu jsou dvě okýnka, to výdejní a na nádobí. Tak nějak se zažitým odporem se podívám směrem k okýnku. Co to bude dneska?

V duchu očekávání a nervozity se odehrává celé ráno. A vše se ještě zhorší, když se všichni znova sejdeme, v přízemí ve vstupní hale.

„Tak, uspořádaně pojďte za mnou.“ Křikne na nás hrubý hlas pana Arna. Arno… ani nevím jak dál. Je to jeden z těch světlonošů, kteří pracují pro ostatní. Je asi o dvě a půl hlavy vyšší než já, tak kolem třiceti a na obličeji si svědomitě pěstuje strniště. Chodí v tmavě hnědé kořené bundě a džínech, o tom se nám může nechat jen zdát. Ještě nikdy jsem ho snad neviděla bez té jeho kšiltovky. Je správce této budovy, to on má vlastně na starosti, aby se nám nepovedlo nikam zdrhnout. Ještě jsem ho nikdy neviděla na stráži, prostě je většinu času zalezlý v přízemí, kde má pokoj. Řekla bych, že stráž přenechává s radostí ostatním. Náš hlouček se pomalu sune z haly ven. Vypadá to skoro komicky, všichni na sobě máme erární oblečení stejných barev a střihů. Je chladno, ale ve srovnání s teplotou v budově to není zas takový rozdíl. Slunce už svítí, nehřeje. Tuhle zimu ještě sníh nenapadl, jsem si však víc než jistá, že se k tomu schyluje.

Všichni s očekáváním opouštíme ten malý pozemek, kde jsme strávili většinu roku a já se snad poprvé vydávám do celého areálu akademie, jako všichni tady. Z toho jde jasně znát, že všechny naše pokusy o menší tajnou návštěvu byly neúspěšné.

Po pískové cestě se vydáváme k akademii, velké budově s patrem. Není nijak hezká, je obyčejná, ale skvěle udržovaná. Je to velká, hranatá budova bez vyčnívající střechy. Přicházíme k ní zezadu, na takové menší náměstíčko, které je budovou ze tří stran obepínáno. Všude okolo roste udržovaný trávník, i nyní zdravě zelené barvy. Uprostřed náměstíčka je fontána s jedním vodotryskem. Teď je ale vypuštěná. Procházíme kolem ní a míříme rovnou k velkým dveřím do budovy. Tam se taky bude konat rituál pro rozpoznání magiků.

Obezřetně vstoupím do tmavé místnosti. Málem bych se údivem a možná i úzkostí zastavila, ale včas si uvědomím, že za mnou je ještě spousta lidí a tak jdu jednoduše dál. Po chvíli dokonce zavřu i pusu. Pohledem střelím po Jane, která je kousek ode mě, myslím, že jsem na tom podobně…

Místnost, do které jsem vstoupila, je temná a nebýt těch několik zapálených svícnů, nebylo by vidět nic. Takhle se mi naskýtá pohled na velkou vstupní halu a mramorovou podlahu, od které jde chlad. Hala chladná není, je tu popravdě větší teplo, než jsem zvyklá. Na té šedé podlaze, která od světla svícnů dostává krémovou barvu, je pískem vysypaný kruh, hodně velký kruh. Uvnitř kruhu není zhola nic. Stejně jako ve zbytku místnosti, je naprosto prázdná a tichá. Nikdo se neodváží vydat ani hlásku. Velká i malá okna jsou neprodyšně zapečetěna a sem se tak nedostane jediný sluneční paprsek.

A potom se místností rozezní ten hlas, jakoby rapidně poklesla teplota. „Vítám vás na vašem prvním a pro některé i posledním zařazovacím rituálu.“ Promluví žena kolem čtyřicítky. Naprosto tichou halou se ozývá tlukot jejích podpatků o kamennou podlahu. Vidím její obrys, ale ji pořádně ne. „Jmenuji se Allison Nersl a jsem ředitelkou této akademie. Pro vás jedině ředitelka Nersl nebo madam.“ Cítím jak nikdo ani nedutá. To ten její hlas… prostě tak působí. Bezpochyby je to světlonoš, zasvěcení nedostávají takovou práci. „Přišla jsem, abych jako každý rok dohlížela na rituál.“ Klapání ustane, když se zastaví ve světle jednoho ze svícnů. Konečně na ní vidím. Je velice hubená a na sobě má padnoucí kostýmek se sukní pod kolena a lodičky. Ve světle se leskne několik šperků, mimo jiné i spona vykukující zpoza hlavy, která spíná několik pramínku dlouhých, hnědých vlasů. Výraz v jejím obličeji je přísný… nebo to dělají ty její ostré rysy. Pokyne rukou ke krabici, které jsem si až teď všimla. „Každý z vás si vezme jednu ampulka.“ Řekne tónem, který naprosto vylučuje možnost, že by si jich snad někdo vzal víc. Copak pro ni znamená neprojevený a magor to samé? „A posadíte se dokola dovnitř kruhu. Až budete všichni sedět, vypijete obsah té ampulky. Ti z vás, kteří po ukončení obřadu zůstanou při vědomí, mají schopnosti magiků.“  Zůstanou při vědomí?! Jak to jako myslí? Prolétne mi ihned hlavou. Zmateně se podívám po ostatních, většina z nich dělá to samé, ale ředitelka jako by si toho ani nevšimla. „Takže jste se rozhodli tam jen stát?“ Zeptá se břitce. Ten její tón ve mně vyvolá cosi, co mě donutí vykročit z nebytného hloučku. Netuším, jak jsem to dokázala.

Ihned, jak se rozejdu, za sebou slyším další kroky. Ze všech už opadl prvotní šok, stejně jako ze mě.

Opatrně si z plastové krabice plné ampulek jednu vezmu. Je tak malá, že ji dokážu schovat v zavřené dlani. Zvednu hlavu a zadívám se na Nerslovou, vůbec nic v jejím obličeji nevidím. Žádné emoce.

S Jane po boku se vydávám na kraj kruhu. Obezřetně překročím písek a významně se na sebe pohlédneme. Chvíli tak setrváme.

Ta chvíle mi stačí, abych si něco uvědomila.

Nechtěla bych být magikem. Magici se málokdy dostanou do nějaké opravdové akce. Málokdy opravdu bojují proti nicotě. Tedy, ne že bych je chtěla nějak urážet, ještě když můžu být za chvíli jednou z nich, ale já chci bojovat. Nechci postávat a čekat, až ostatní dobojují. Pocítím provinilost. Tak ostrou, každý by se na mě nevěřícně podíval a řekl mi, že nejde o to, co chci. Ne, jistěže... nemám na výběr. Teď už zbývá jen naděje.

Stále se na sebe s Jane díváme a i když každá vypadáme zvenku jinak, uvnitř jsme si strašlivě podobné. Vědoucně jí pokývnu a než se k nám připojí většina neprojevených, posadíme se vedle sebe do kruhu.

Podezíravě si prohlédnu tekutinu. V tomto osvětlení si netroufám ani sama pro sebe odhadnout odstín, ale s jistotou vím, že v tom něco plave. Nevypadá to vůbec vábně. Odvrátím pohled od ampulky a rozhlédnu se po tvářích okolo sebe snažíc se na sobě nic nedat znát, jen před Jane nic neskryji, nato se sobě moc podobáme a navíc se známe celou věčnost. Nechci být slabá jako normálové, nechci tu slabost ukázat. Náhle do mě Jane šťouchne tělem, aby si získala mou pozornost. Otočím se na ní a ona začne neslyšně otevírat ústa a tvořit slova. ‚Však my to zvládneme, jako vždycky.‘  Zní mi v hlavě jejím hlasem, ten však napjaté ticho v místnosti neprořízne. Přikývnu a povolím napjaté tělo, ale magik stejně pořád být nechci.

Podobně jako ona.