2. kapitola- Energie

Jsem připravená. Ozývá se povel ke startu. Rozbíhám se. Moje taktika je chytnout se první skupinky a pokusit se jí udržet. Po dvou kolech se mi však prohlubuje dech a začíná mě píchat v boku. Z tribuny se ozve pár povzbuzujících pokřiků. Třetí kolečko je za mnou. Už jen dvě, pomyslím si kysele. Začínám přemýšlet nad tím, že kousek trati půjdu pěšky. Zatím se však nikdo nezastavil. Vybavím si otcův a matčin ranní pohled. Ne, nedokázala bych je zklamat! V kopci myšlenek se ztratilo i čtvrté kolo. Nabíháme do posledního. Jsem prozatím desátá, všechnu sílu jsem však vložila do minulých kol. 

Když už nemůžeš, zrychli! 

Vybaví se mi slova, které jsem kdesi zaslechla. Slyšela jsem v nich hlubokou myšlenku, od té doby si je častokrát připomínám.

Moje nohy zrychlí silou vůle. Musím! Musím se tam dostat! 

Dobíhám jako čtvrtá. Hroutím se kousek za cílovou rovinkou. Opírám se o chladnou zeď a snažím se přestat lapat po vzduchu. V duchu však jásám. Čtvrté místo! O tom se mi ani nesnilo. Líp to dopadnout ani nemohlo. 

Začíná střelba. Nastoupíme si do řad. Před námi je pět terčů a stojan na zbraně. 

,,Přecházíme k další disciplíně. Vlevo na tabulích si můžete všimnout průběžného pořadí. Teď ke střelbě," odmlčí se paní v žlutém. Ostatní si mezitím prohlížejí bodovací tabule. 

,,Něco k pravidlům. Zde jsou umístěny terče a zde je místo označené bílou čárou na zemi. Je to místo ve vzdálenosti osmi metrů od terčů. Od toho místa se bude střílet. Co se týče organizace, máme tu dvě vzduchovky.Postupujte abecedně. První poté předá zbraň třetímu, druhý čtrvtému, třetí pátému a pořád dál. Hodnotíme jak přesnost střelby, tak i rychlost. Nějaké dotazy?" Všichni jsou zticha. Pokud má někdo nějaké nevyjasněnosti, raději mlčí. 

Zamyšleně si začnu kousat ret. Je to můj zlozvyk, ale dokáže mě zklidit. Teď se musím soustředit! Díky mému jménu mám ještě chvíli času na vymyšlení plánu. Dá se však ve střelbě něco plánovat? Co vůbec vím o střelbě? Tak zaprvé, nesmí se mi klepat ruce. Zamračeně pohlédnu na své roztřesené prsty. Začlo se střílet. Upřu pohled na menší slečnu, kterou jsem kdysi viděla na hodině počtů. Teď tu však stojí a pokouší se strefit terče. Zvládne strefit dva. Vcelku dobrý výkon na její drobné tělo. Zpátky ke mně, nesmím se rozptylovat. Jelikož mě čeká šplh, musím teď zabrat, co nejvíc. Naposledy, když jsem se snažila šplhat, jsem skončila s naraženým kolenem. Snažím se vybavit si obrázky ze sestřiné příručky. Napadá mě další pravidlo: -musím zadržet dech. Jinak se v poslední chvíli pohnu a celé míření by bylo k ničemu. Nenapadá mě už nic, co by mi mohlo při střelbě pomoci. 

Přicházím na řadu. Dostanu vzduchovku a pět nábojů. To si to mám nabíjet sama? To ne! Až teď mi došlo, že ostatní tak zarytě pozorovali ostatní, aby postřehli, jak nejlépe nabít. Proto hodnotí i rychlost! Nikoho nenapadlo se zeptat! Co teď? Z hluboka se nadechnu. Cítím na sobě zvědavé pohledy. Zběžně se podívám na bodovací tabulku. Zatím sestřelili všech pět terčů jen dva chlapci. Mezi prsty si promnu náboje. Zadívám se na hlaveň a na místo, kde se pravděpodobně láme, aby se mohla nabít. Můžu si za to sama, nadám si v duchu a stoupnu si k čáře. 

Někdo moji střelbu odstartoval. Křečovitě zatínám pěst ruky, ve které mám náboje. Druhou, levou rukou se snažím zlomit vzduchovku Po půl minutě se mi to podaří. Vložím náboj. Nadechnu se a zvednu vzduchovku do výši očí. Přibližně zamířím a vydechnu. Zadržím dech. Střílím. Zásah! Nemám čas se radovat. Ztratila jsem už tolik času. Znovu nabíjím. Střela. Zásah. Za sebou uslyším smích. Nervózně se ošiji. Tentokrát mi nabíjení trvá dlouho. Zadržím dech. Třetí střela a znovu zásah. Jedno však vím, i kdybych strefila všechny terče, můj čas mě odsune až do druhé poloviny bodovací tabulky. Nezbývá, než si dát na čas a mít alespoň přesnost. Další dva terče zasáhnu rychleji. Můj čas je třetí nejhorší. Neodvažuji se podívat do hlediště. Umím si představit tu směsici zklamání a zloby. 

Pomalu se přesouváme k třetí disciplíně - šplhu. Při pohledu na osmimetrové lano s několika nepatrnými uzly, mě polevá horko. Polknu. Zástupkyně začne mluvit, nepovažuji za důležité ji poslouchat. 

Pozoruji kamarádku ze školy, jak se snaží dostat alespoň do půli provazu. Jestli tedy označení 'kamarádka' znamená příležitostné pozdravení ve třídě nebo společný oběd. Je totiž bílá a o mně všichni ví, že jsem šedá - vyšší vrstva. I když pro mé názory mě neuznávají ani šedí. Vlastně jsem nikdy nikam nezapadla. 

Po šplhu se posunu v tabulce o pět míst dopředu. Stále jsem až šedesátá v pořadí. Nemám na šplh silné ruce. Zklopím smutně hlavu. Před rokem přijímali pouhých třicet potenciálních rekrutů. Musím ty testy zvládnout. 

Vedou nás do jiné třídy. Procházíme krátkou chodbou a vcházíme do dveří napravo. Místnost je prostorná. Obyčejně se tu konají přednášky. Je to obdelníková prostor s více než třiceti lavicemi. Na každé leží bílý papír s otázkami a pracně ořezanou tužkou. Když dojdeme blíž, uvidím na papíru zadání ke třem otázkám. Tak málo? Ani žádné možnosti? Zmocní se mě pochybnosti. 

Někdo dal povel k posazení. Nejsem schopná jednat smysluplně, prostě jen usedám ke stolu a zabodnu pohled na první otázku. 

Kdo jsi? Jaká barva tě vystihuje? 

Co je to za otázku? Má to být strategický test! Co to má společného se strategií? Nervózně klepu koncem tužky o desku stolu. Nemine mě pár rozzlobených pohledů. Měla bych napsat svoje jméno? Podepisovala jsem se vlastně? Snažím se v testu ostatních zahlédnout, zda se podepisovali. Zase jsem ignorovala instrukce. Pokrčím rameny a zbrklým písmem naškrábu na pravý horní roh papíru: Tess Greywhite. Šedobílá. Nejmenuji se tak, ale ať si to dohledají sami. Podívám se na první otázku podruhé. Něco mi na ní nesedí. Nějaké zatoulané povědomí, co šeptá: Co když? Ano. Už to chápu. Pohodím rukama ve znamení, že za to nemůžu, že mi došlo až teď. Znám jeden fakt. Tento papír je strategický test. V tom případě je i tato otázka strategií. Mojí strategií. Strategií mé osobnosti. Kdo jsem? Ctižádost. Jaká jsem barva? Moji osobnost vyjádřit barvou nedokážete.

Druhá otázka mě už nepřekvapí. Zní: Co očekáváš od Bojové školy? Zamyslím se. Ptají se s takovou samozřejmostí, jako by jsme se na tu školu dostali. Dávají lidem plané naděje. Rozčiluji se. Vzbuzují tak v lidech důvěru a oni se poté svěřují. Tak to ne! Popadnu tužku.

Co od Bojové školy očekáváš? Přesně to, jaká bude.

Na hloupou otázku, hloupá odpověď. Nebo snad, na chytrou otázku, chytrá odpověď? Těžko říct.

Třetí otázka už přímo křičela taktikou. Stojí proti tobě muž a má v ruce pistoli, co uděláš? Zamračím se. Co asi udělám? Uteču. Kam? Zastřelím ho. Čím? Kdo ten test vymýšlel? Takový nedostatek informací. To je neřešitelná otázka. Je to snad záměr? Nervózně si zkousnu ret. Tenhle test je na nic.

Stojí proti tobě muž a má v ruce pistoli, co uděláš? Nereálná situace, co má nereálné podklady, by měla nereálné řešení. Co by jste udělali vy, kdyby vám padal na hlavu most?

Odložím tužku. Tak tohle byly zpropadené otázky! Rozhlédnu se kolem sebe. Několik lidí už má dopsáno a usmívají se. Chtěla bych znát důvod jejich veselí. Já mám z tohoto testu ten nejhorší možný pocit. Tyto odpovědi mě do první půlky bodovací tabulky neposunou.

Odcházíme ze třídy. Teď už nás čeká jen pohovor. Se mnou však nebudou marnit čas. Budou se zabývat hlavně těmi v přední části tabulky. K těm já nepatřím.

** O několik minut později **

Porotci opravují testy. Sedí v menší místnosti s chabým osvětlením. Tři zástupci z Bojové školy a velitel. Sedí na dřevěných židlích, až na velitele sedícího v zašlém koženém křesle mimo hlavní skupinku opravovatelů. 

,,Pane Rojane, tohle stojí za váš pohled," ozve se opatrně hlas ženy. S těmito slovy podává velitelovi test. Tessin test. Velitel se dá do čtení. Navenek vypadá popuzeně. Ta má v sobě energii, pomyslí si velitel. 

,,Pane, co s tím budeme dělat? Je vzpurná-" začne znovu opravovatelka.

,,Stop... zadrž," uklidní ji velitel a začne přemýšlet.

,,Prošla tedy testem, nebo ne?" ptá se žena.

Dlouho je ticho. Shrňme si to. Tess je vzpurná, drzá a odmítá systém. 

,,Testy neprošla," rozsoudí velitel. Nesmí dovolit, aby byl někdo chytřejší, než on. 

,,To však neznamená, že neprošla zkouškou," dodá potutelně.

Však já ji zkrotím, pomyslí si velitel.