2. kapitola – Kým už nikdy nebudu

FREYA AVERY BRIGHTDIMNESS, AKADEMIE LEONA ROTSE

Nerslová se postaví dovnitř kruhu s rukama dlaněmi vzhůru a mírně nataženými před sebou. V obou dlaních má písek, přímo kopy písku. „To je časomíra.“ Vysvětlí hlasem, kterým se vysvětluje malým dětem, k čemu se používá toaleťák. „Rituál skončí teprve, až se písek dosype. Můžeme.“  Pokývne a mně se mihne hlavou, že poslední větu v žádném případě nemyslí jako zdvořilost, je to příkaz. Strašná ženská.

Znovu se zadívám na svou ampulku. Bůh ví, co v tom vlastně je. Odšroubuji uzávěr a po očku sleduji Jane, jak je na tom ona. Zdráhá se stejně jako já. Ne, mnohem víc než já. Ten odpor v jejím obličeji je naprosto očividný. Vzchop se a vem to jak zasvěcený a ne jak nějakej malej, uřvanej normál! Křikne mi v hlavě hrdý hlas. Pootočím se k Jane a pozvednu ampulku, ona nezaváhá. Taky ji zvedne a jemně mi přiťukne, vykouzlím na obličeji poněkud pokřivený úsměv a stejně jako ona předtím i já k ní v naprosté tichosti pošlu slova ‚A do dna!‘ Obě zaráz do sebe vyklopíme své ampulky.

Rituál započal.

Nic necítím, žádná změna. Slyším ředitelku tiše odříkávat jakýsi latinský text. Je krátký a ona ho stále opakuje dokola. Nedokážu rozpoznat jednotlivá slova, splývají mi dokonale do sebe. Z jedné dlaně jí odtéká písek, jako pramínek vody. Čas se krátí. A já stále nic necítím. Zmateně se začnu rozhlížet po kruhu. Několik nezařazených už leží v sladkém bezvědomí na podlaze, jiní propadají závrati a vypadá to, že se každou chvílí vydají za těmi několika na zemi. Přesně tak vypadá i Jane, která sebou však ne a ne třísknout o podlahu. Stále se drží. To je pravidlo, vydržet. Náhle ztuhne a zhroutí se k zemi. Zachvátí mě horko paniky. Nevědomky si skousnu ret a střelím pohledem po Nerslové. Písek již odsypává z druhé ruky a odříkává mnohem rychleji. Ne, nezbývá dost času. Ne, ne, ne! Křičím v mysli hlasem plným paniky, který nakonec vystřídá ledový klid. Nevzpomínám si, že bych kdy pocítila takovou paniku. Jak tedy můžu být najednou tak klidná?!

Náhle začnu sípavě dýchat a z toho, jak se semnou vše točí, se mi zvedne žaludek. Střelím pohledem po Nerslové, už mi zbývá jen chvíle. Mohla bych s tím přestat bojovat a prostě padnout. Ne to nesmím. Vzedme se opět ta hrdost ve mně. Já jsem zasvěcená! S tou myšlenkou padnu na všechny čtyři, jelikož se ve vzpřímené poloze už neudržím. Přerývaně vydechnu a odolám prudké zatáčce, kterou udělá celý můj svět. Pomalu zatnu ruce v pěst a s vynaložením všech sil se znovu podívám na časomíru. Právě ve chvíli, kdy začnou poslední zrníčky opouštět ředitelčinu druhou dlaň. S výdechem se pode mnou podlomí ruce a má hlava se ocitne na horské dráze. Točivý pocit neustává a teď se k němu navíc přidává ještě tíživá gravitace. Veškerou zbylou sílu vynaložím na pár vteřin udržení otevřených víček.

Těch několik málo vteřin mi připadne jako taková kratší věčnost.

Zahlédnu spoustu ležících, bezvládných těl na zemi. Několik siluet se cukavě svíjí vsedě a jiní se rytmicky pohupují, netuším, co cítí. A několik postav prostě jen sedí a přihlíží scéně stejně jako já ještě před několika okamžiky, živě si dokážu představit, jak to některým může připadnout zábavné.

Do vidění se mi začne vkrádat černá barva, která se s nesmírnou rychlostí rozpíjí po celé scenérii. Mé tělo nabývá nijakého pocitu, který je víc než nepříjemný. Poslední, co zahlédnu, než mě to černo pohltí a já se ocitnu na čemsi nesmírně chladném, je fascinovaný pohled Nerslové. Ten její užaslý pohled patří mě… nebo taky možná něčemu za mnou. Jednoznačné je jen to, že na sobě dala znát emoci! Je to vůbec možné? Nezdálo se mi to jen? A otázka, která mě bude opravdu tížit, dokud se nedozvím její odpověď. Stihla jsem to, nebo byla časomíra rychlejší?

Neklidně se nadechnu a stále k sobě tisknu oči. Nechci je otevřít. Proč? Schovávám se pod peřinou. Proč? Vzduch začíná být těžký a nedýchatelný. Stále se schovávám… A schovávám se? Ne, to by bylo marné. Před těma ledovýma očima se schovat nemůžu.  Ne, já se ukrývám… před tmou, před světem. Ukrývám se a doufám. Spíš si přeji, tak moc si přeji, aby se nevracel. Abych už nikdy nemusela vidět tu obrovskou postavu. Na mysl mi v okamžiku vypluje jeho obraz, který se ne a ne ztratit. Hrozivě velká silueta, ty stále rozcuchané tmavé vlasy… Tímto má představivost ani v nejmenším nekončí a povolává pro mě další drtivé vzpomínky.

 „Nikdo ti nepomůže,“ řekl mi jednou tím klidným hlasem, stejně ledovým jako jsou jeho oči. „Tak vás to přeci učí, ne?“ Už zas je na mol, má v tom takový cvik, že tu se mnou dokáže smysluplně mluvit, i když by podle měřítek jistě měl být svalený někde pod stolem s nohou od židle ve vroucném obětí. Jen z donucení neodvracím zrak. A jsem to já, kdo se k tomu nutí. Musím být silná, tak jak bych měla být. Nedívat se jinam jen kvůli jeho obličeji, kvůli jeho tmavému obočí a strništi. Není krásný, ale na pohled charismatický určitě. To je jen maska, lest. Nic víc a přesto to nikdo nevidí, nikdo krom mě. Myšlenka, že mluví pravdu, mě ihned bodá do zad jako dýka. My chráníme, bojujeme a jednáme, řešíme problémy ostatních, ale o ty naše se nikdo nestará. Jsem zasvěcení a nezatěžovat jiné svými osobními problémy je jen kousek z mozaiky věcí, čím jsme. Přistihnu se, jak mělce oddechuji a zírám mu přitom do očí. I když sedí je skoro stejně vysoký jako já a to stojím. „Ano, přesně tak…“ začnu slabím hlasem. Zklidním dech. „A taky nás učí, jak problémy řešit.“ Dokončím pevnějším hlasem a rychle udělám několik rychlých pohybů, abych se dostala ke kuchyňské lince. Nebudu dost rychlá, mihne se mi hlavou myšlenka. Tam se natáhnu a popadnu do ruky nůž.

Zezadu mě chytí silné ruce za ramena a s cuknutím se mnou praští o zeď. Já vyjeknu bolestí a svezu se na podlahu, ale nepřestávám svírat nůž. Záda mě pichlavou, stupňující se bolestí upozorňují na výčnělek, do které jsem jimi vrazila. On se… zasmál?! Přitisknu se zády ke zdi a snažím se zahnat přicházející slzy. Nevím, jestli jsou to slzy bolesti, beznaděje nebo obojího. Vím jen, že nechci, aby se teď dostaly ven. Se vší rychlostí, kterou ze sebe dokážu dostat, se vyšvihnu na nohy a vrhnu se na něj s tím nožem v ruce. To, že jsem se dokázala znovu dostat na nohy a ještě s takovou rychlostí, ho poněkud překvapí, ale evidentně ne dost na to, abych se dokázala dostat až k němu. Dřív, než se mi to povede, mě jeho ruka praští do té mé a já se zadušeným výkřikem upustím nůž.

Potom už jde vše rychle. Popadne mě za rameno a bušení mých rukou do svého těla si vůbec nevšímá. Náhle mi z levé strany přiletí na obličej dlaň a tvář mi, s dalším přidušeným výkřikem, exploduje bolestí. Z očí se mi koulí horké slzy a zrak mi putuje po rozmazaném pokoji. Vše je rozmazané. Mé vidění, mé nejisté potlouklé tělo i má mysl. V posledním záchvěvu uvědomění ho udeřím pěstí do nosu, přesně jak nás to v pevnosti učili, což odnese jak má ruka tak znovu má tvář.

Vše se mi motá a já ztrácím sílu, jak jsem si jen mohla myslet, že bych se mohla ubránit obrovskému, dospělému muži? Jeho prsty mi obepnou hrdlo a já si jsem skoro jistá jeho úšklebkem. Stisk povolí, ale já už nemám sílu se bránit… ani nevím, jestli bych se s tou závratí dokázala trefit. Cítím, jak mi pomalu sjíždí jeho prsty po krku…

Vzduch pod peřinou už je strašlivě těžký a horký a přesto mi přejede mráz po zádech. Zachvěji se a snažím se zbavit toho odporného pocitu a obrazu v mé mysli.

Kde jsi Zachary?

Pomalu si začínám opět uvědomovat, co se děje. Cítím přítomnost svého těla a slyším vzdálené zvuky. Co to znamená? Odkud přichází ten tlumený hluk?

Já spím… tedy už tak docela nespím, evidentně.

Mé tělo má zas svou normální hmotnost, která se mi zdá v tuto chvíli blízko nesnesitelnosti. Mám pocit, že se mi něco zdálo, ale jako vždy si na nic nevzpomínám. Mám jen ten podivný pocit… jen temno a tupé hrany, když se snažím vybavit si svůj sen.

Namáhavě se přesvědčím k otevření očí a na chvíli mě zbaví vidění množství světla v místnosti. Rituál, konal se rituál a tohle je velká hala akademie, bleskne mi hned, jak se mi naskytne pohled na kruh z písku nedaleko mé hlavy a spousty náhodně popadaných těl.

„V pořádku?“ Dolehne ke mně jemný, přívětivý hlas, jak v příštím okamžiku zjistím, patřící vysoké blondýnce s mikádem. Chvíli mám pocit, jako bych snad slyšela i starost… Tu myšlenku jednoduše vypustím z hlavy.

Obezřetně se zvednu do sedu a rychle sjedu halu pohledem. Všechno je jinak, než si pamatuji. Jak dlouho jsem tu vlastně ležela?

Okna jsou odkrytá, jo, tomu jednoznačně napovídá i přítomnost všeho toho světla. Svícny už neplápolají a vlastně už ani nejsou rozestaveny v prostoru. Stále tu není moc nábytku, ale asi ho tu víc ani nebývá. Jen pár laviček, teď se mi naskýtá pohled i na schodiště vedoucí do prvního patra. Jediného dalšího patra budovy.  A taky na všechny ty lidi. V některých poznávám nezařazené, postávají okolo a vzrušeně mezi sebou mluví, tak tiše, že je neslyším, ale jejich nadšení jim přímo čiší z tváře. U jiných, jako například u té dívky s blond mikádem, vůbec netuším, o koho jde.

„Kdo jsi?“ Zazní má otázky místo odpovědi, má neurvalost je mi v tuto chvíli naprosto jedno.

Blondýnka se však nepřestává usmívat. „Jak vidno jsi v pohodě,“ stále se jí nevytrácí z hlasu ten sladký a příjemný tón. „Lora Sansait, jsem magička ze školy.“

Magička? Co tu dělá studentka? Asi dávám v tu chvíli dostatečně najevo své zmatení, aby mi vše objasnila. „Chodím tady na akademii a tohle je něco jako úkol z hodiny,“ řekne. „Včera jsme halu připravili na rituál a dneska tu uklízíme. No, a taky pomáháme s novými magiky a zbytkem neprojevených….“ Oči mi zvědavě sjedou k její levé ruce. Je tam! Snad i kvůli tomu všemu údivu naprosto přeslechnu ten podivný tón, kterým pokračuje. „….Přišli jsme teprve před chvílí, nečekali jsme, že se někdo probere tak brzo.“ Má tetování magika… takže už je dospělá a na akademii je poslední rok. Všichni dospělí magici, a ti jsou dospělí ve svých devatenácti letech, mají na vnitřní straně svého zápěstí tetování, které udává jejich zvládnutí magie. Jako u všech důležitých tetování v našem světě se jedná o magii, kterou vytváří světlonoši nebo jiní magici. Úrovně nemají čísla, ale jména.  To jsme se učili už v pevnosti.

„Jsem… magik?“ Vyhrknu náhle, když si opět plně uvědomím svou situaci. Cítím úzkost, která mnou pronikala už při rituálu, ale teď mnou prochází ještě i zvědavost, ta má neutuchající zvědavost.  Názor mám stále stejný, magik být nechci.

Mé oči plné očekávání jsou přilepené na ní.

„Ne, ti jsou támhle s Yok a Fredym.“ Poví, ještě stále příjemným, ale teď skoro necitelně ublíženým a vyvedeným hlasem. Musím uznat, že na to má právo, tak trochu jsem jí nejspíš teď urazila. Zároveň pokyne ke skupině asi dvaceti neprojevených, tedy teď už magiků, a dvou dalších studentů postávajících u nich. Jedna z těch dvou je malá asijská dívka. Ona je dokonce menší než já! Ten druhý, Fredy, je vysoký, hubený a stoprocentní knihomol od pohledu.

Cítím úlevu, tak neuvěřitelnou úlevu, která putuje od srdce do celého těla. Ta nejistota byla šílená, přímo zžírající. Nejistota a hlásek, který neustále opakoval, že budu magik. Že se stanu tím, kým nechci být a nic s tím neudělám.  

Zrak mi náhle padne na dvě dívky, které jsem do této chvíle opomíjela jako vyčkávající celek. Obě průměrného vzrůstu, to znamená určitě vyšší jak já, s tmavě hnědými vlasy. Jedna na pohled křehká a úzkostně upravená s vlasy pevně svázanými do úhledného drdolu, druhá s pevným postojem vyzařující sebejistotou. Takovou, která k vám táhne lidi a dává vám nad nimi moc. Obličej samá piha, vlasy zapletené do dvou copů a na hlavě ten její kovbojskej klobouk. Mery a Sára.

Okamžik je jen tak sleduji. Sára cosi povídá se stejným zápalem, jako když kočka cupuje klubko vlny a Mery ji oddaně poslouchá, tak to taky mezi nimi většinou bývá. Náhle křehounká dívka odbočí pohledem k ležícím, ale hned se s cuknutím vrátí, protože se jí dostane nějakých prudkých slov od té druhé. Nikdy nepochopím, proč je na ní Mery tak závislá. Rena se k ní chová stokrát lépe a zná ji stejně tak dlouho jako já Jane, ale i přesto ona stále popobíhá za Sárou. Mery provinile sklopí oči a dívčina s kovbojským kloboukem se vrátí ke svému barvitému vypravování. Já už nevydržím sledovat tu scénu a rychle střelím pohledem po zbytku nových magiků.

Je jich přesně dvacet tři. Poznávám Tibiho, kluka s hnědými, dlouhými vlasy, který mi po příjezdu ukázal pokoj, a i ostatní, i když některé spíše mlhavě.

Vím, že je rok dlouhá doba a někdo by mohl namítnout, že když jídáme spolu, učíme se a cvičíme, mohli bychom se navzájem už znát. Možná dokonce dobře znát, navíc nás tu je taková trocha… Ale nikdo se nesnaží o velká přátelství s někým, kdo se může vydat naprosto jinou cestou. Do zpropadené nicoty, vždyť my se už nikdy nemusíme vidět! A to je stejně těžké, ať už je někdo zasvěcený nebo normál…

S Jane je to jiné… To by přeci nešlo, abych najednou dělala, že ji neznám, když ji znám odjakživa.

Stejně jako Rena zná Mery. Rena, která leží několik metrů ode mě.

V tom okamžiku pocítím a porozumím víc než jindy radě, kterou každý dostaneme. „Jako zasvěcení se vzdáváte spousty věcí. Vše má svůj důvod a my víme, že to každý z vás dokáže, ale odejít od přátelství není snadné.“ Zazní mi v hlavě hlas Sallyho, anděla strážného naší party v pevnosti. Naše parta... já, Jane, Herry, Tina a Luk. To byly krásné časy…

 A i přeze vše, co nám říkají, to děláme. Pohledem se ujistím, že Jane je na svém místě na zemi a v bezvědomí. Přátelíme se s lidmi, které už nikdy nemusíme vidět. Nemluvím tu o tom tuctovém přátelství, které je někdy až žalostně blízké pouhému příměří. Ne, takové přátelství nemá cenu, ale ani nebolí.

„Jmenuji se Freya.“ Řeknu omluvným tónem Loře a začnu se škrábat na nohy. Moc dobře to nejde. Lora mi přiskočí na pomoc a v tu chvíli jsem jí nepopsatelně vděčná. Tělem mi ještě stále koluje závrať a další podobné nepříjemné pocity, ale rychle odeznívají. I únava se mi vytrácí z těla s každým dalším okamžikem. „Takže tu nejste dlouho?“ Zeptám se zamyšleně. Jen odkrýt okna muselo trvat alespoň hodinu. Prolétne mi hlavou, ale úžas z toho, že vidím magika s tetováním na vlastní oči, to smést nedokáže.

„No, je to necelých deset minut.“ Odpoví mi jednoduše a potom po mě hodí spikleneckým pohledem, „pro magiky tohle není moc práce.“ A v gestu rozhodí rukama. Rychle pochopím, jak to myslí. „Takže,“ začne úplně z jiného konce, „mělo by ti být ještě nějakou chvíli blbě, ale to odezní. Bude to přinejhorším několik hodin.“ Pak přidá trochu vážnějším hlasem, „sice není neobvyklé, že se tě to dlouho drží, ale jestli to bude trvat příliš dlouho, asi bys měla za někým zajít.“

To je podruhé v krátké době kdy mě tahle neskutečně milá osoba překvapí. Opravdu zněl její hlas… ustaraně?!

„Je mi fajn.“ Odpovím Loře trochu nejistě a dívám se jí do očí. Ona to myslí naprosto vážně! Zjistím ohromeně a po chvíli, kdy si uvědomím, jak překvapeně na ní civím, si se zájmem začnu prohlížet své ruce a následně bezvládná těla, vypadají jako obyčejné děti, co spí.

 A nejsme my vlastně jen obyčejné děti s neobyčejnou a také neodvratnou budoucností? Zeptám se sama sebe s naprostou vážností. Je to jedna z těch chvil, kdy člověk sám pozná, že otázka, kterou si klade je mnohem komplikovanější, než se na první pohled může zdát.

S divným pocitem se vrátím pohledem k Loře, která si mě skepticky prohlíží. Evidentně mému tvrzení nechce ani v nejmenším věřit. Ale mě je přeci vážně vcelku dobře!

Stále ještě zamyšlena pomalu začnu pociťovat Lořino podivné rozpoložení, které je tu od chvíle, kdy jsem otevřela oči. Jako by vedla boj, který nevidím. Hlava se mi vyčistí od myšlenek všeho druhu a já se na ni zvědavým pohledem zadívám. Vycítí ho a pohled mi oplatí čímsi skelným v jejích očích. O čem asi přemýšlí? Napadá mě okamžitě.

Místo odpovědi svraští obočí, tak, že se jí na čele vytvoří vráska a povzdechne si. Nečekaně, nicméně jemně, mě popadne za ruku a vede pryč od ostatních. Ani mě nenapadne se jí vzpírat, nejspíš to bude tím, jak působí. Navíc opět pociťuji jiskřičku zvídavosti.

Neodejdeme daleko, jen o kousek odstoupíme od ostatních, snad proto, aby nás neslyšeli. Musím posbírat veškeré sebeovládání, když tu až stojíme nějakou chvíli a jen mlčky na sebe zíráme. Já na ni s očekáváním a ona na mě zas…. Jak na mě vlastně kouká?

Je to ten pohled, kterým vědec zkoumá novou rostlinu. Ten, který se stupňuje, když si začíná uvědomovat, co dokázal. Našel ji. Ale, co našla Lora?