3. kapitola - Zklamání

Nejtěžší část je za námi, tak to alespoň tvrdila má sestra. Teď jsou na řadě pohovory. Jednomu ze tří zástupců je přidělena vždy jedna místnost. Patnáctiletí si vylosují porotce a zamíří do místnosti. Tam probíhá pohovor. V lepším případě by neměl trvat déle než pět minut.

Patnáctiletí postupují zleva po lavičce. Vždy se postaví, pronesou svoje jméno, vylosují si jméno zástupce a odeberou se čekat před označenou místnost.

Sedím na lavičce a o dvě místa vedle mě se zvedla dívka s hnědými vlasy. Vypadá nervózně, ale odhodlaně.

„Jane Small," pronese a její hluboko položený hlas se nese tělocvičnou. Jde sebejistým krokem k nádobě se jmény. Je mi sympatická. Ví, co chce, pomyslím si.

„Paul Mcberry," řekne a je znát, že je spokojená. Jane odchází a já si v duchu přeji slyšet stejné jméno. Paul je totiž jediný ze zástupců, který vypadal mile. Vypadal vlastně hrozně mladě a uvolněně. Taková ta klukovská roztomilost. Jenže při mém štěstí si vylosuji některou ze dvou žen.

Jsem na řadě. Vstanu a pronesu: „Tess-" zarazím se a upřu pohled na tribunu k mé rodině. Zaznamenám jediný pohled. Otcův. Velmi zklamaný. Postavím se tedy pevněji a vzpurně pozvednu bradu. „Tess," zopakuji silným hlasem a vydám se napříč tělocvičnou. V hledišti i za mnou to nespokojeně zašumí. Co je mi do toho, já už nemůžu mít příjmení. Nepatřím k nim. Až si ho zasloužím, začnu o něm uvažovat.

Zvláštní je, že se nikdo neozval a ani mě nenutil říct mé celé jméno, pomyslím si a znervózním. Tady něco nehraje.

Těžkým krokem dojdu až k nádobě s bílými papírky. Zhluboka se nadechnu a natáhnu se po jednom z nich. Netrpělivě ho otočím.

„Paul Mcberry," pronesu vítězoslavně. S úsměvem na rtech odcházím před učebnu B7. Cestou se podívám na bodovací tabuli a své jméno najdu až na konci seznamu. Zarazím se a s mírným vyděšením sleduji písmeno po písmenu 'Tess Greywhite'. Nervózně polknu. Nikomu se nikdy u zkoušek nepodřizovalo a já nebudu výjimkou. Myslím, že mě nečeká nic dobrého.

** v učebně B7 **

Mladý zástupce z bojové školy sedí za starým dřevěným stolem. Listuje několika popsanými papíry a zamyšleně si upravuje své zelené tričko. Ostatně je celý v zeleném. Člověk by si ho lehce spletl s rekrutem. Vypadá velmi mladistvě. Má svěží hnědé oči a tmavě hnědé vlasy zastřižené po uši. Na tváři mu téměř pořád pohrává přívětivý úsměv. Kupodivu nevypadá ani jako typický rekrut, natož zástupce. Je menší postavy a je mírně při těle, což zrovna běžné není.

Paul se narodil jako šedý, takže měl hodně věcí jednodušších. Na druhou stranu toho málokdy využil. Byl to idealista a vždy bude. Věří v něco jako je 'dobrá podstata člověka'.

A právě tento člověk čeká na dalšího patnáctiletého. Avšak osud nebo spíš velitel tomu chtěl jinak.

„Paule, na chvíli tě vystřídám,“ oznamuje velitel Glen Rojan a jeho tón hlasu nepřipouští žádné další otázky.

* * *

Čekám před učebnou a jsem až podivně klidná. Třeba mě zástupce Mcberry nechá díky rozhovoru posunout o pár příček víc a budu se moct podívat rodině do očí.

Vstupuji do dveří. Při pohledu do místnosti se všechny naděje rozplynou. Nejsem schopná slova. Zpoza stolu se na mě kouká velitel Glen.

Po prvním šoku se nadechnu a vejdu do místnosti. Automaticky za sebou zavírám dveře. Pohlédnu na velitele a čekám, co se bude dít. Mlčí. Hrozně dlouho mlčí a jen mě propichuje pohledem. Asi po dvou minutách se zvedne a sedne si na stůl, který pod jeho váhou nepříjemně zavrže. Zřejmě se potřebuje vyvýšit, ušklíbnu se.

Navzdory jeho hrozivému pohledu jsem klidná. Nechápu proč, ale zřejmě mě něco uklidňuje natolik, že ani černý velitel se mnou nehne. Přitom potkat za svůj život velitele, je výjimečná chvíle. Teď s ním stojím v jedné místnosti a jsem naprosto v klidu.

„Pro Bojovou škodu se nehodíš," pronese velitel a bedlivě sleduje moje reakce.

Kdyby mi to řekl Paul, tak bych ho prosila, přemlouvala. Kdyby s tím přišla z jedna ze zástupkyň, oponovala bych jí a nedala se tak snadno. Tuhle otázku však položil velitel.

„To si myslíte vy," řeknu mu klidným hlasem bez stop zášti nebo vytahování.

„Vážně? Jsi až na konci tabulky," namítne Glen.

„Dobrý postřeh," ohodnotím a dodám: „Lepší by však byl, kdybyste si uvědomil, že běh jsem zaběhla nadprůměrně, střelba byla s největší přesností, šplh byl průměrný. A kdybyste mi uznali testy, na které vlastně nejde odpovědět špatně, zjistil byste, že jsem okolo třicátého místa."

Chvíli je v místnosti ticho. Pozoruji velitele. Čekám, že mi nadá nebo se mi vysměje. Jeho další slova mi do dalších dnů změní přístup.

„Na průměrný a nadprůměrný se u nás nehraje. Mě zajímá jen jedno, jsi nejlepší?" řekne naprosto tvrdým tónem.

Na taková slova nemám vhodnou odpověď. Zamračím se. Takhle snadno mě dostat nemůže, usmyslím si.

Věnuji černému velitelovi odhodlaný pohled a s otočkou se vydám ke dveřím. Vyjdu z místnosti a těsně před tím, než za sebou zavřu, pronesu přes rameno: „Já budu nejlepší.“

* * * * *

Všichni se schází v tělocvičně. Na tribuně to šumí rozhovorem. Patnáctiletí se vrátili na lavičku a teď se nervózně ošívají. Budou se vyhlašovat jména těch, co jsou přijati na Bojovou školu.

Schválně se vyhýbám pohledům mé rodiny na tribuně. Zažiji si jich ještě dost, protože budu muset čekat na další zkoušky jiných povolání.

Žena z vládní začne svůj obvyklý proslov a monotónní přednes všechny ztiší. Mezitím několikrát překontroluji bodovací seznam. Nepohnula jsem se ani o místo. Otec bude nesmírně zklamaný. Nepokračuji po hvězdné kariéře Zey.

Velitel se ujímá organizace.

„Přečtu jména vybraných rekrutů. Pokud uslyšíš své jméno, povstaň a dojdi k jednomu ze tří zástupců, u kterého jsi měl pohovor. V těchto skupinkách budete, po hodinové přestávce na loučení, odcházet a poté odjíždět do základní budovy Bojové školy,“ vysvětlí velitel. Stručně a jasně. Povzdychnu si.

* * *

„Jane Small, James Fregee… a jako poslední, slečna Greywhite,“ dočte velitel seznam a mě se zatají dech. Všichni okolo se rozhlížejí a čekají, kdo se postaví. Tohle příjmení slyší totiž na této škole poprvé. Nemůžu uvěřit, že mě přijali. Budu rekrut! Nezklamala jsem! Mám na to! Kdo za to může? Velitel?

Jeden hluboký nádech a vstanu. Udělám pár kroků směrem k veliteli, protože právě u něho jsem měla pohovor. Samolibě se usměje a já ho probodnu pohledem. Otočím se. Ladným krokem dojdu ke skupince u Paula Mcberryho. Už podruhé v tento den slyším nespokojený šum hlasů. Pár lidí ze skupinky se ode mě odtáhlo.

To by se ti tak líbilo, veliteli, pomyslím si.