3. kapitola – Mluvící dívka a mlčící chlapec

FREYA AVERY BRIGHTDIMNESS, AKADEMIE LEONA ROTSE

Nevydržím tíži našeho ticha a promluvím jako první. „Takže… kdy se proberou ostatní?“ Zní tiše má otázka. Vždyť já jsem přeci už vzhůru, ne?

„No víš…“ Začne Lora a já cítím, že se její tón mění. „…nejsem si jistá, jak bych ti to měla říct. Nastala tu trochu podivná situace.“ Samozřejmě mluví tím svým sladkým hláskem, což je u ní asi něco, co nedokáže potlačit, ale úzkost, kterou se předtím snažila skrýt, také slyším. Cítím z ní překvapení, což je trochu znervózňující.

„Jim se něco stalo?!“ Vhrknu a pohledem najdu Jane. Evidentně se ta slova ze mě dostanou příliš nahlas na místnost s takovou ozvěnou, protože na mně v okamžiku spočine několik párů očí. A to není zrovna hezký pocit.

„Ne, jsou naprosto v pořádku.“ Odpoví Lora spěšně klidným a tichým hlasem.

„Tak co se děje?!“ Zeptám se stejně tiše jako ona. Mám ten pocit, že to byl její záměr.

Zírám na ni s neskutečnou zvědavostí i přesto, že v jejích očích vidím starost a úzkost. Nemůžu se té zvědavosti zbavit, nikdy. A někdy, ne zrovna zřídka, vede tahle má zvědavost k nedozírným následkům. Abych pravdu řekla, tak si důsledky většinou představit dokážu, ale už jen z principu to raději nedělám, anebo se také stane, že mě samotnou jejich tíže překvapí. Skutečnost, že necítím strach, není aktem statečnosti, ne to v žádném případě. Je to jen praobyčejný pocit, že mi tady žádné nebezpečí hrozit nemůže. Že Lořina úzkost nemá hluboké kořeny. V žádném případě mě nenapadá o ničem kolem mě pochybovat.

Rychle zapátrám v paměti, abych se ujistila, že jsem v poslední době nic strašného neprovedla. Strašného není to správné slovo, zní příliš velikánsky. To nejhorší, co bychom mohli udělat je opustit budovu neprojevených bez svolení, což by se stejně nikomu nepovedlo. Není důvod utíkat, krást nebo dělat podobné věci. Rebeli prostě není náš styl… tedy tak to alespoň říkali v pevnosti.

Pokusy o noční útěk z budovy pro neprojevené jsem vzdala již po prvních měsících tady. Po opakovaných trastech a dostaveníčcích s nepříjemným Arnem by i choromyslnému došlo, že tudy cesta nevede. Žádné pozdní příchody nemám a o mé poslední návštěvě kuchyně nikdo, kromě Jane, neví, tedy doufám. Ve stejnou chvíli, ve kterou nad tím vším začnu přemítat, mi taky dojde, že je hloupost přemýšlet o něčem takovém, když mluvím s Lorou. Ona je přeci studentka, co by mi asi tak mohla vytknout?

Nebo raději jinak. Co mi to chce říct?

I když zvědavost ve mně má stále značnou převahu, začnu být trochu nesvá. Tak už mluv, dožaduje se můj vlastní, tichý hlas v hlavě.

A ona opravdu promluví. Hlas má neklidný a já zpozoruji, jak ji v jednom okamžiku oči těkají po okolí a v druhém se jimi připoutá na mě. Co se to děje? Kam se ztratila ta milá, dokonalá Lora? „Myslím, že se tu děje něco divného… teda to, co se tu stalo, bylo dost divné. Ne divné, jakože nevím, kam se poděl zbytek mé tyčinky, ale opravdu divné. Měla bys tam ležet s nimi a ještě pěknou chvíli o sobě nevědět.“ Poví mi přidušeně a já si matně vzpomenu, že ten její neklid, leč nepatrný, tu byl od začátku. Proč, do nicoty, tak šeptá?

„A co je na tom tak divného? Prostě jsem se probrala první…“ Odpovím a snažím se o bezstarostný hlas, ale sama slyším tóny nejistoty, které do mě zasela. Ne, ne, ne, tady se přeci nemůže nic stát. Světlonoši vědí, jak všechno zvládnou. Vyplave na pomyslnou hladinu myšlenka v mé hlavě. Ta myšlenka je má, ale slova nikoli. Znám je však už tak dlouho, že je skoro za své považuji.

Povzdechne si a rychle střelí očima bokem, jako by po něčem zapátrala v hlavě. V okamžiku se pohledem vrátí zpět ke mně. „V žádné učebnici se samozřejmě nedočteš, jak dlouho trvá, než účastníci prvního zařazovacího rituálu přijdou k sobě, ale existují uzamčené záznamy o oficiálních rituálech.“ Vysvětlí, ale já to ještě pořád moc nechápu. Co to má společného se mnou? „Nikdy se nikdo neprobral dřív než za tři čtvrtě hodiny.“

Jak se zdá, dokončí své vysvětlování zrovna ve chvíli, kdy se mi otázky bez odpovědí hlavou jen hrnou.

O čem tu vlastně mluví? Mám neodbytný pocit, že mi k rekordu gratulovat nechce… Proč je z toho taková nesvá? Nervózní? A proč dělá, jako by to nikdo nesměl vědět? Proč takové tajnosti? Vždyť to viděli všichni okolo.

Na můj vkus trochu víc, proč, než je zdrávo.

Trošičku víc.

Příliš mnoho…

Začnu však úplně jinak. „A to víš jak? Sama jsi snad říkala, že se k nim jen tak někdo nedostane… nebo tak něco.“ Můj hlas nezní znepokojeně, naopak je praobyčejně suchý. I když cítím to její podivné rozpoložení, má hlava je k prasknutí plná otázek a já už jen kvůli tomu, že jsem to já, na ně chci znát odpovědi, nějak pořád nechápu, kde je problém.

A právě to asi Loru vyvede z míry, zamračí se. „Já to myslím vážně.“ Šeptne nesmlouvavým tónem. „Vysvětlím ti to…“ No konečně něco rozumného, napadne mě. I když začínám vážně pochybovat o tom, že je tak docela v pořádku. „…ale ne tady. Sejdeme se.“ Ne, ta nemůže být v pořádku.

„A to bych měla udělat proč?“ Zeptám se tiše.

„Protože chceš slyšet to, co ti chci říct.“ Odpoví mi a já si jsem ve stejném okamžiku vědoma pravdivosti jejího tvrzení.

„Proč bys mi to prostě nemohla říct teď?“ Zkusím ještě, ale tím přiškrceným hlasem to evidentně nemá takový výsledek, jaký bych chtěla.

I tak na mě hodí těžký pohled doprovázený prudkým oddechnutím. „Je tu moc lidí, kteří by mohli něco zaslechnout a potom moc žvanit.“ Mluví a já mám neodbytný pocit, že blázen není. Hlava mi však říká pravý opak. „Navíc si potřebuji ještě něco ověřit.“ S tou větou se jí opět začne vracet sladkost v hlasu.

Očima uhnu jejímu pohledu. Vlastně vůbec nechápu, o co tu běží a nezdá se, že by kdokoli, kromě Lory, na tom byl lépe. Ostatní to však nijak netíží.

Zvítězí zvědavost. „Stejně nemáme šanci se setkat.“ Odpovím odevzdaně a jí musí být jasné, že beru v potaz možnost ji vyslechnout. Kdybych věděla, co si o tom všem myslet, věděla bych taky, co říct. Ale to nevím. Může to být jen vtip, zákeřný vtípek znuděních studentíčků, kteří mají před odchodem. Možná to dělají každým rokem… Nebo je Lora na hlavu a nikdo mě tu nevaroval.

A možná je to pravda. Ale, co přesně by mělo být tou pravdou?

„To nebude zas tak velký problém.“ Řekne bez jakékoli starosti. Musí být blázen!

„Ne, ty to nechápeš. Právě že to bude problém.“ Povím bez zabarvení hlasu. „Nikdy se mi to nepovedlo.“ Přiznám a trochu mi zadrhne hlas, jako bych čekala náhlou palbu výčitek a svědomí spalující pohled.

Nestane se tak. Možná je blázen a dělá si z neprojevených srandu celá léta, ale teď vypadá sakra věrohodně, mihne se mi hlavou, když očima přejíždím po jejím obličeji, jako bych snad mohla vidět i něco jiného než jen její obličej.

Nemohla, jen abychom si to ujasnili. Můžu být zasvěcená a může mnou kolovat kolik světla chce, i když je známo, že zasvěcení oproti světlonošům zrovna moc světla nemají, stejně dřív než asi za rok se mé schopnosti neprojeví. I přesto by mezi ně určitě nepatřilo rozpoznání pravdomluvnosti anebo dokonce čtení myšlenek. Na tyto schopnosti mají právo jen světlonoši.

Když od ní neschytám žádné pokárání, pocítím, že bych měla své tvrzení něčím podepřít. „Nejdřív jsem zkusila jít těsně po večerce,“ začnu tedy, „čekala jsem, že ještě nebude nikdo ve střehu, ale jak vidno, spletla jsem se.“ Dokončím spíš jako konstatování. Tomu zbrklému jednání bych se teď možná i zasmála. Možná… kdybych věděla, co mě vždy prozradilo. „Pár metrů jsem ušla s myšlenkou, že jsou to neuvěřitelní tupci a potom mě Dworkin pohřbil boty do písku. To je jen tak mimochodem jeden z důvodů, proč je kolem budovy neprojevených tolik písku...“

„Tak Dworkin je Harena.“ Řekne Lora zamyšleně během toho, co mluvím.

Malý, tmavovlasý hoch sedí v křesle. Na nic nemyslí, prostě jen tak pohupuje nohama a hnědé oči mu poskakují po místnosti, ve které je úplně sám.

Nohy se houpají tam a sem.

Místnost je sice úzká, ale podle něj moc hezká. Maminka by mu řekla něco jako noblesní, či jiné slovo, kterému zas tolik nerozumí, ale ona je říká často. Myslí, že taková slova má ráda. Proto je taky říká.

I když většinou v naprosto nesprávné situaci

Parkety na zemi musí být staré, to ví s jistotou. Nové mají totiž doma a takto určitě nevypadají. Na parketách leží po celé délce chodby, a ta je pěkně dlouhá, matně červený koberec. Na první pohled měkký, nutkání zkusit si na něj lehnout překoná. Stěny jsou béžové se zlatými ornamenty. Po chvíli přemýšlení si vybaví, že se jim říká tapety. Nejsou holé, jsou na nich velká zrcadla s masivními rámy a svícny. Nechápe, proč tu nemají žárovky. Nejsou snad žárovky všude?

„…Bude to, jak jsem řekl!“ Ozve se zpoza dveří, kam před chvílí zmizel otec chlapce, ale jeho hlas to nebyl. Až do teď nebylo ven nic slyšet.

„To přeci nejde. Já rozhoduji -“ Zvýší hlas i druhý vedoucí, do této chvíle tichý, rozhovor. Citelně se třese, je rozčílený, ale je v něm i spousta strachu. Hoch v něm i přes to pozná svého otce.

„Ty tu nerozhoduješ o ničem…“ Přeruší ho těžký hlas, opět ten první. Tmavovlasému chlapci chvilkami ten hlas přidá, jako kdyby o sebe třely dva kusy smrkového papíru. Postupně se ztišuje, až zas není na chodbě nic slyšet.

Hoch netuší, proč se tatínek s někým hádá a ani s kým. Těsně před obědem odjeli i s maminkou na výlet, teda alespoň tak mu to říkali. To věděl hnědooký chlapec naprosto jistě, ale na žádný výlet nejeli. Skončili tady. A kde je to tady? Ve velkém a přepychovém domě, tak to řekla maminka, vybaví se mu. On by mu spíš říkal zámek, moc hezkej zámek se spoustou třpytivých věcí.

Z druhé strany dveří spolu vedli rozhovor mladý muž a jeho tchán. Vedli rozhovor, není příliš vyhovující slovo, rozhovorem začali, teď už se hádali.

„Říkám, že to byla jen nehoda, nechtěl jí ublížit.“ Zavrčí rozčíleně mladý muž.

„Nemluv se mnou tímto tónem, Connore.“ Odpoví mu vcelku klidně starší muž. Hlas má tichý, trochu se mu chvěje zlobou, ale hrůznost, která z něj sálá, je děsivá. „Ty jsi přišel za mnou, na to pamatuj.“

Connor těžce oddychl. „Jistě, jistě.“ Vše to ostré nahradil chlácholivý tón, který zaváněl strachem. „Přijeli jsme za vámi, protože potřebujeme pomoc, pane Roaringbeame, ale tohle není řešení.“ Poví se vším klidem, který mu zbyl. Moc ho po dnešním dni už nemá.

„Přijel jsi, protože jsi neschopný, neměl jsem nikdy dovolit, aby si tě dcera vzala. To už nenapravím.“ Konstatuje stále stejným tónem skoro padesátiletý muž. „Přijel jsi a žádal jsi po mě řešení. Dal jsem ti ho a ty máš tu drzost mi tu říkat, co bych měl dělat?!“ Nevěřícně zvedne hlas, který však stále zůstává stejně děsivý.

„Vzít nám ho není řešení! Nemůžete vzít syna vlastní dceři!“ Znovu zvýší hlas Connor. Je mu jedno, kdo to v domě uslyší.

„Takže chceš raději, aby se ten incident opakoval? Nebo aby se stalo něco horšího?!“ Pan Roaringbeam stále setrvával ve stejném rozpoložení s napjatým klidem v hlase.

Connor se svezl na židli postavenou z druhé strany stolu pana Roaringbeama. „Byla to jen nehoda… ani jsme nečekali, že by se cokoli mohlo projevit tak brzy. Vždyť mu není ani pět let…“ Mluvil tiše oproti výbuchu před chvíli. Všechna zloba se ztratila. „Nikdy bych nedovolil, aby se Sophii něco stalo…“ Ty vzpomínky jím viditelně otřásly. Zvedne pohled k staršímu muži za stolem, „stejně je to pořád náš syn. Nemůžeme ho odevzdat jako nějakou rozbitou věc.“

„Nic takového ani nechci. Jen pomáhám a tohle je jediná možnost jak pomoci.“ Řekne pan Roaringbeam už mnohem přívětivějším hlasem. „On je Semimortua. Musel jsi od začátku vědět, že to nebude snadné.“ Connor jen pohodí rameny a tak pokračuje. „Udělám to jen pro jeho a Sophiino dobro. Až se to naučí ovládat, bude moct na jakoukoli školu jen se mu zachce. S jeho schopností ho přijmou kdekoli.“

Na druhé straně dveří stále seděl čtyřletý hnědooký hoch v měkkém křesle. Už se nerozhlížel okolo, přemítal.

Napadlo ho, jestli snad sem nejeli kvůli tomu, co se stalo mamince. Pamatoval si, jak ve velké kuchyni vařila oběd společně s hodnou Annou. On stál kousek od ní, usmíval se na ni a ona na něj. Pak něco křikla, ale chlapec neslyšel co. Viděl jen, jak na něj padá hrnec horké vody. Ví, že byla horká, protože pálila, tak moc pálila. Pak si toho moc nepamatoval a vše se zas vyjasnilo, až když byl všude okolo strašný rozruch. A on věděl s naprostou jistotou, že by měl mít popálené a bolavé ruce, ale ty byly v pořádku. Neměl ani škrábnutí. Zato mamince tekla krev mezi vlasy a obličej měla potlouklý a celý červený, krčila se a zkrvavěné ruce před sebou držela v obraném gestu. Jednu měla propíchnutou nožem, příborovým nožem.

A potom tmavovlasému chlapci řekli, že se pojede na výlet.

FREYA AVERY BRIGHTDIMNESS, SOUČATNOST, AKADEMIE LEONA ROTSE

Sedím na vaně a zamyšleně hledím do pokoje. Mery a Sára si balí těch pár věcí, co mají. Odcházejí. Obě mají identické tašky, ty zdejší erární. Jednoduché z černé látky se třemi kapsami. Nejsou zrovna prostorné, ale nikdo tady nemá jiné věci než ty, co dostaly tady a u normálů.

Celých čtrnáct let života se vleze do jedné tašky. Jak se to tak může stát?

„Myslím, že bys tam chodit neměla.“ Ozve se Jane sedící vedle mě. „A to ani nemluvím o tom, jak neproveditelně to zní. Jak se chceš dostat ven?“

Rena si hned po příchodu zalezla nahoru a ještě pořád tam je. Zarytě sedí a tiskne k sobě polštář. Když se jí kdokoli na cokoli zeptal, jen neutrálně odpověděla a usmála se. Myslím, že je jí smutno. Už teď. Ten polštář, který drtí v obětí, je Mery. Zatímco Sára nadšeně přihazuje další věci do kabely a stíhá i vtipkovat o tomhle starém pokoji. Nezapomíná ani zahrnovat Mery spoustou detailů o tom, jaké to bude na jejich novém pokoji. Leze mi čím dál tím víc na nervy.

„To jsem si taky ze začátku říkala, ale myslím, že je to důležité. Tedy Lora tak alespoň vypadala.“ Odpovím ji unaveným hlasem. Tenhle rozhovor vedeme už delší dobu a nemá konce. „Navíc mi řekla, jak se odsud dostat.“ Stále se vracíme k těm samým věcem.

„Já vím, to už jsi říkala. Co když to nebude fungovat?“ Otázka, kterou si kladu od chvíle, kdy jsem nad tím začala uvažovat. Odpověď neznám, ale dlouho by to tak zůstat nemělo.

Opět zabloudím pohledem k dívce s tmavě hnědými, na krátko střiženými vlasy. Jsou kratší než ty Lořiny, skoro jako chlapecké. Hnědé oči má přilepené ke zdi a v hlubokém dumání se ani nehne. Světle hnědýma rukama stále svírá polštář. Náhle se pod ní ozve hlas. Reniny plné rty se usměji a oči jí blýsknou. Otočí se ze hlesem, patří Mery.

„Myslím, že mě potom chytí.“ Pokusím se odlehčit situaci.

Jane po mě střelí vyčítavým pohledem. „Ber to vážně.“ Vidím, ale jak jí cukají koutky.

Rozhovor mezi Renou a Mery dlouho netrvá, Sára se během chvíle přidává a ukončuje ho puštěním MP3. Pokojem se začne ozývat mladý chlapecký hlas, který je nápadně podobný dívčímu. Podle textu, vyprávějícím o dokonalé dívce, se do hlasu nejspíše snaží promítat emoce, ale zní to spíše jako nekončící náběh na zvracení, má otřesný vkus.

„Vždyť jo…“ Dostanu ze sebe s výdechem. Zkoušet takové blbosti na začátku je skoro samozřejmé, ale mám pocit, že teď už by mi to jen tak neprošlo. „Budu potřebovat tvou pomoc.“ Řeknu konečně a s očekáváním na ni hledím.

„Jak jako pomoc?“ Udiveně vypadne z Jane. Citelně poblednu. „Já myslela, že jdu s tebou.“

Barva se mi v mžiku vrátí zpět a na tváři se mi objeví takový ten tupý úsměv…