4. kapitola - Autobus

„Co to má znamenat?“ zahájil loučící konverzaci otec.

Protočila jsem oči v sloup. Ten se nezmění. Podívala jsem se na něj otráveným pohledem a to zelenookého muže rozzlobilo ještě víc.

„Ale no tak, nech ji vydechnout. Měla teď náročnou zkoušku,“ pokoušela se otce obměkčit matka.

„Jak náročnou? Vždyť skončila až někde vzadu!“

Rozhostilo se ticho.

„Kdo ví, co jim za přijmutí slíbila,“ dodal otec a podezřívavě si mě začal měřit.

A dost! Sestře byl celý rozhovor nepříjemný, šlo to na ní poznat. Koukla jsem se na ni a pokrčila rameny.

Otočila jsem se na matku. Ta se na mě usmála a šla mě obejmout.

„Zlato, gratuluji,“ pošeptala mi do vlasů. Na chvíli bylo vše v pořádku a vypadali jsme jako každá jiná rodina okolo. Lidi kolem nás se objímali, poplácávali se po zádech a jinak dávali najevo svoji dobrou náladu.

„Co mi tedy řekneš ohledně toho příjmení, co?“ nedal se odbýt otec.

Obrátila jsem se pro pomoc k matce a Zey. Marně. Samy totiž vypadaly, že je to zajímá, jen se nechtěly ptát. Povzdechla jsem si. To jsem mohla čekat.

Nesouhlasím se systémem. Jak jsem jim to měla vysvětlit? Ze všech by to pochopila stejně jen Zey. Proto bylo mnohem jednoduší odpovědět pouhé nevím.

„Jak nevíš, jako že si to tam vymysleli, ano? To chceš říct?“

„Nevím,“ zazněla moje další odpověď.

„Jo a taky, proč jsi neřekla své příjmení před pohovory, no?“ nedal si otec pokoj.

„Nevím.“

„Ty nevíš, co děláš?“

„Nevím.“

„Chováš se jako dítě!“ obvinil mě.

Já jen pokrčila rameny a žalostně se zadívala na hodiny. Nikdy jsem nevěřila, že mi hodina připadne jako dlouhá doba. Chvíli jsem pozorovala minutovou ručičku a fandila jí, aby dokázala zrychlit. Zamračila jsem se.

*** o hodinu později ***

„Rozdejte si čísla a seřaďte se,“ Paul Mcberry zavelel a naše skupinka se vydala ze školní budovy ke čtyřem narezlým autobusům. Marně jsem pátrala v paměti, zda jsem si jich předtím nevšimla nebo přijeli až teď.

„Ten první autobus je náš. Vytvořte před ním zástup podle čísel a poté podle nich začněte zepředu obsazovat sedadla.“

Protočila jsem oči v sloup. Co by se asi stalo, kdybych si sedla o sedadlo vedle? Na tváři mi pohrával posměšný úsměv a to se Mcberrymu nezdálo. Zamračil se na mě a zavrtěl hlavou.

„No jo, už běžím,“ zabručela jsem. Díkybohu to nikdo nezaslechl.

Když jsem usedala na sedadlo vedle vysoké hnědovlásky, měla jsem dobrou náladu. Na hodinové rozlučce se mi vyjasnilo pár věcí. Matka je při mně, ať to stojí, co to stojí. Otec by mě pochválil, jen kdybych byla v tabulkách první a s dvojnásobným náskokem. A Zey, můj sesterský parťák, který zdědil rozumu za nás obě, je má největší opora.

„Čauvec, dvojko!“ spustila hnědovláska vedle mě, jakmile jsme se usadili na sedadla.

Při rozdělování čísel jsme obě stály u Paula, ona si přála jedničku, tak na mě připadla dvojka. Právě proto jsme seděly vedle sebe, hned za řidičem autobusu.

„Eh, raději mi říkej Tess.“

Když mi odpovídala, její plné rty se smály: „dobře Tess, Anna Diffe. Dobře si to zapamatuj!“

Chvíli jsem si ji prohlížela, tiše jsem užasla nad tím, jak je krásná. Dokonalý rošťácký obličejík.

„Co tak zíráš?“ všimla si toho.

Překvapeně jsem zamrkala. „Jen jsem nad něčím přemýšlela,“ pokusila jsem se to zamluvit, vykolejená její reakcí. Anna jen na oplátku povytáhla obočí a začala se smát. Nevydržela jsem to a můj zvonivý smích doplnil ten její.

„Až tam dorazíme, tak vám tolik do smíchu nebude,“ ozvala se trojka, kluk o uličku vedle. Vypadal jako naprostý detailista. Bílé oblečení měl pečlivě uhlazené a jeho namyšlený pohled mě dostával do varu.

Anna se nechtěla nechat uzemnit: „co by ne, nebuď takový srab!“

Trojka si jen posměšně odfrkl a nasadil obličej, jakoby se bavil s malým dítětem.

„Těší mě slečny, ten srab se jmenuje Tayson a zrovna by uvítal klid. To je taková ta situace, kdy jsou všichni zticha. Chápeme?“

Tayson se rádoby mile usmál, pohodil tmavými krátkými vlasy a otočil se směrem od nás.

Cesta autobusem byla skvělá. S Annou jsme dráždili Taysona vedle, občas nám neunikl nějaký žertík i směrem k cvičiteli a řidiči. Bylo mi až podezřelé, že nás McBerry nenapomíná. On nám totiž dopřával poslední chvíle odpočinku a zábavy. To jsem já v tu chvíli netušila.