4. kapitola – Psáno vlastní rukou

FREYA AVERY BRIGHTDIMNESS, SOUČATNOST, AKADEMIE LEONA ROTSE

Kolem šesté začíná být v budově opravdu rušno. Magici nováčci scházejí dolů, aby mohli konečně nastoupit na akademii. A my ostatní tu prostě jen tak postáváme a přehloupě jim přejeme hodně štěstí a loučíme se.

Je to divný.

Dost divný.

Venku je už šero, v tuhle domu bývá tma brzy. Všichni magici si tady dali svou poslední večeři, to zní vtipně, a už se sem nikdy nevrátí. S Jane obcházíme lidi a loučíme se. S některými jsme ani tak dobře nevycházely, ale teď je to už stejně jedno. No ne?

Jeden blonďák si konečně po celém roku troufne promluvit na Jane. Myslím, že se jmenuje na T… Trevis? Možná. Tak tenhle Trevis se smutným pohledem se nesměla na Jane usměje a řekne jí něco v tom smyslu, že je rád stále tady. Ztracenej případ. Takže se s Jane prostě jen nenápadně přesuneme dál houfem lidí a necháme za sebou ty jeho psí oči.

Pomalu se blížíme k zbytku holek. Rena s perfektním úsměvem postává u Mery, která zas postává u Sáry. Ta má na hlavě svůj kovbojskej klobouk a srdceryvně se loučí s vysokým vyhublým klukem. I když je ke mně zády hned v něm poznám Reye, jeden z mála kluků, kteří by povinně měli být přiřazeni k magikům. Snad ani on by proti tomu nic neměl, je naprosto neschopnej. Bohužel se někde musela stát chyba. Že je hezkej se mu musí nechat. Sára se každou chvíli otáčí k Mery a něco jí říká, jen tak napůl pootočí hlavu a cosi špitne jejím směrem, pak se zas vrátí k Reyovi. Pak ji popostrčí trochu dopředu, aby na ní lépe viděla, a už se věnuje jen Reyovi.

Zas pocítím nutkání k ní přejít a dát jí jednu z leva.

Neudělám to.

Podívám se na Jane, která se zrovna ohlíží kamsi za nás, a šťouchnu do ní. Ta ihned zbystří a otočí hlavu ke mně. „Podívej.“Řeknu a pohodím hlavou směrem k pihaté dívce s kloboukem. Jane chvíli pozoruje situaci a potom se zamračí. „Jo, přesně tak.“ Přitakám hned.

„Neměly bychom..?“ Zeptá se pomalu Jane.

Já ji nenechám ani dokončit větu. „Určitě.“ Obě po sobě hodíme letmé úsměvy a vydáme se jejich směrem.

Ne, nevrazím ji. Uděláme totiž něco mnohem lepšího.

Jane se opravdu profesionálně vecpe před Mery a s obřím úsměvem řekne Sáře cosi, co jí rozesměje. Mezitím popotáhnu Mery za ruku a po Reně hodím pohledem jasně říkající: ‚To tam chceš jen tak stát?‘ a přidám malý úsměv. Pak se připojím k Jane.

„Pokoj teď bude taáák prázdnej bez tebe.“ Povzdechnu si. „Už ani ty písničky si nebudeme moct pouštět.“ Tohle je sice konec jediného přehrávače na pokoji, ale znamená to i konec toho uječeného hybridního hlasu. Hurá!

Sára se usměje a přesládle odpoví: „Však mě se bude taky stýskat.“  Potom nejspíš postřehne nepřítomnost Mery a rozhlédne se, myslím, že jí solidně stojíme ve výhledu. Tedy pochopitelně ne já, moje výška mi to tak trochu nedovoluje. Zřejmě ji nenajde, jelikož tu s námi stále stojí.

„Musíme tu obejít spoustu lidí.“ Řekne Jane a vezme Sáru kolem ramen. Nepřijímá žádné její protesty. Já přicupitám z druhé strany a už společně vyrážíme směr kamkoli od Mery s Renou.

Po téhle malé pomoci dvěma kamarádkám se cítím tak dobře, že i náklonnost k Sáře z mé strany vypadá pravě… tedy doufám. Marně.

Jane se na chvíli zastaví u menšího kluka. Je to Tyler Posey. Roztomilý, hodný, ale určitě by pro jeho dobro bylo lepší, kdyby se dostal k magikům. Tayler se na Jane zářivě usměje a potřese hlavou plnou černých kudrlin. On je naprosté zlatíčko!

Takže oni dva tam spolu jen tak klábosí a já se ocitnu se Sárou sama. Je kolem mě taková spousta lidí a já to stejně tak cítím. Vrhá na mě ze shora nepřátelský a povýšený pohled, kterým mi jezdí po obličeji. Kdy mě začala tak příšerně nenávidět??

Zavrtí hlavou a vydá ze sebe takový ten posměšný povzdech. Vím, že dokáže být jedovatá, nepříjemná mrcha, ale ani v nejmenším netuším, co tímto sleduje. „Musím říct, že se přetvařuješ opravdu mistrně. Sice úplně nechápu, o co ti vlastně jde, ale i s tím málem, které vím, si dokážu udělat obrázek.“ Řekne a ani netiší hlas, který se ztratí v okolním šumu.

Ztuhnu a chvíli na ní jen tak zírám. „Nechápu, o čem mluvíš.“ Odpovím popravdě s naprostým překvapením ve tváři i hlasu. Sára je přesně ten typ člověka, který rád strčí vaší hlavu pod tekoucí vodu, jen kvůli tomu, že jste kdysi o ní pronesli ošklivou poznámku. Drží ostatní pod kontrolou, jak jsem mohla za ten rok zjistit. Je velice lstivá a vynalézavá v tomto ohledu, ale jinak příliš inteligentní není. Tahle holka vás má buď v hrsti, nebo jste jejím trnem v oku.

„Teď si na nic hrát nemusíš. Nikdo nás stejně neposlouchá.“ Mluví stále bez výkyvů v hlase.

To jako myslí to, že ji nemám ráda? Jo… to bude ono. Napadne mě bez přemýšlení. „Každý ví, že nejsme nejlepší kamarádky. To přeci není žádná věda. Tak proč to tak řešíš?“ Snažím se o nejklidnější hlas, který dokážu v tenhle okamžik ze sebe dostat. Vyšší holka s kovbojským kloboukem a oči, co vás propichují, nepatří k mým oblíbeným rozjímacím metodám.

Ušklíbne se. „Myslela jsem, že teď už budeš mluvit na rovinu,“ slova podpoří mírným zakroucením hlavy, „našla jsem tvou tašku.“ Řekne po chvíli ticha.

„Nechápu, co tím myslíš…“ Dostanu ze sebe. Jistě, že mohla najít mou tašku. Je to ta samá plátěná taška, kterou má i ona. Jen ta má je prázdná a složená ve skříni. Co tím sleduje?

„Nedělej blbou..!“ Vyjede na mě a její oči mnou projedou jako dvě ostří. Cítím z ní netrpělivost. Nejspíš není zvyklá, aby jí někdo odporoval… I když, dá se tomuto říkat, že jí odporuji, když nemám šajnu o ničem, o čem tu mluví? „Já viděla tu tašku s tvými věcmi. Ne, že bys ji zrovna dobře schovala…“ Mluví a vůbec si nevšímá mého nechápavého výrazu. „Chtěla jsem ti říct, že jsou mi naprosto ukradené… a ty taky.“ Její tón dobarvuje právě vyřčenou větu, ale je v něm i něco víc.

Stále na ní překvapeně civím a ona ten pohled pořád ignoruje. Musí mluvit o věcech od normálů, ale já přeci žádné věci od normálů nedostala… Tedy skoro nic. Ale většina stejně zůstala u pana Rottenevera. Pro rychlé vysvětlení. Každý dostaneme nějaké věci od normálů. Pro ně obyčejné věci, které my nemáme šanci před projevením získat. I po něm to není nejlehčí. Jsou to většinou přehrávače, mobily, ale třeba i oblečení. Oni nám tyto věci však nemusí dát, můžou je nám klidně jen půjčit. To je důvod, proč někteří tyto věci mají a jiní ne. Já patřím mezi ty druhé. Takže… co je to za tašku? A co v ní je? Napadne mě náhle. Co to je, že to Sáru tak rozčiluje? Jak je možné, že já o ní nevím a ona ano? To vše vede hned ke dvěma nahlas vyřčeným otázkám. „Jak jsi ji našla a jak víš, že by měla být moje??“ Řeknu, abych v ní nevzbudila jakékoli podezření, kvůli kterému bych se potom nemusela dozvědět nic.

„Ale notáák… Dát tu kabelu do spodu nepoužívané skříně bylo sice chytré, ale ne dost.“ Takže skříň… Místo bych měla. „Zato nechat na ní identifikační štítek a ještě se takto blbě ptát je opravdu stupidní.“ Fu… stupidní?! Já ani nevím, že existuje! Rty se jí zkroutí do úšklebku, do opravdu nesnesitelného úšklebku.

Mám chuť na ní zařvat, zavrčet anebo jí jinak dát najevo své rozpoložení, ale v poslední chvíli sama sebe zastavím. Ona… žárlí. To je to, co se mi snaží neukazovat.

Po obličeji mi začne jemně hrát úsměv, sebejistý, vědoucný a pro Sáru naprosto nepochopitelný. Ta udělá jednu z těch svých povýšených póz, vrazí ruce v bok a odkráčí. Užívám si ten okamžik a pozoruji, jak mizí mezi lidmi.

„Co se tu dělo?“ Ozve se těsně za mnou hlas Jane.

Otočím se k ní. „Krátce? Sára je žárlivec a my budeme muset udělat menší zimní úklid… skříně.“ Odpovím a úsměvem na rtech.

Jane se zatváří zmateně a povzdechne si. „Co takto raději tu další variantu?“

V pokoji jsme samy. Sára a Mery se sem už vrátit nehodlají a Rena je ještě stále dole.

„Divím se, že jsi na ní nezačala řvát.“ Podotkne Jane. Obě stojíme před onou prázdnou skříní, kterou jsme nepožívali, nebylo jí potřeba. Cítím, jak na ní obě nedočkavě civíme.

„Věř mi, že jsem měla na krajíčku.“ Odpovím. Cestou jsem jí vyprávěla celou tu krátkou story, co se dole udála. Cítím, jak mnou proudí krev a slyším své vlastní srdce, bije tak nahlas, že by ho klidně mohla slyšet i Jane.  Zatáhnu za kliku u dveří skříně a celého mého těla se zmocní nervozita. Moc příjemná nervozita plná energie.

Skříň se rozevře a nám oběma se naskytne pohled na její prázdný vnitřek.

Rychle se přikrčím. Ve spodu skříně. Tak to říkala.

Pohledem minu dno skříně, přepážku pod kterou se ukrývá dolní polička  na boty, ale boty tam nejsou. Je tam taška.

Opatrně a obezřetně ji uchopím a vytáhnu na zem. Není těžká, ale lehká také ne. Není plná, ale ani prázdná. Ale hlavně je na ní mé jméno psáno rukou. Freya Brightdimness.

To písmo poznávám, je totiž moje.

A nejsem jediná, kdo ho poznal. „To jsi psala ty, Freyo.“ Vyjde pomalu z Jane.

Podívám se na ní takovým tím pohledem: ‚Myslíš, že to taky nevidím?!‘ A dál zírám na tu cedulku. Je na ní mé jméno, které jsem psala já… až na to, že jsem ho já psát přeci nemohla. Cítím v žilách kolovat něco velice divného. Je to asi výsledek smísení zvědavosti, pocitu nevědomí a frustrace. Nejspíš, ale mě to hlavně tíží a pomalu a líně šimrá.

Co s tím?

Naskýtá se mi snadné řešení. Otevřít tašku.

Popotáhnu tedy jemně zip a nechám toho strašlivě humorného a hlavně abstraktního chlápka, co mi čas od času řídí život, propadat smíchu na té jeho nereálné podlaze. Nic se totiž nevyřeší, ne-li naopak. Naskytne se mi pohled na tašku plnou dívčích věcí, které ani v nejmenším nepoznávám a přitom jsou to přesně ty věci, které by mohly být moje.

Neberu ohled na ohromení, které cítím. Ani na žádný jiný pocit, který se mě snaží rozdrtit zevnitř svou vlastní silou. Mé ruce se prostě vrhnou mezi ty věci a začnou je prohrabovat.

Z většiny je to oblečení, mám pocit, že dole na straně jsou i nějaké boty.

„To jsou tvoje barvy…“ Podotkne Jane a taky prohrábne pár věcí. „A i tvoje velikosti.“ Cítím pochybovačnost jejího hlasu.

„Ale věříš mi, že jo?“ Zeptám se jí opatrně.

Jenina ruka se zastaví v polovině pohybu, ale žádná slova se neozvou. Proč nic neříká? Náhle vytáhne z tašky sluchátka a přehrávač jedné barvy. „Podívej, modrý přehrávač se sluchátky.“ Podá mi ho.

Já se na něj jen tak koukám a ztratím v tu chvíli přehled o všem, co se ve mně děje. Vše zesílí tak příliš, až se to rozplyne. Pocity přejdou hranici bytí a začnou se tříštit, zůstane jen to ‚cosi‘ natolik divné, že se to ani popsat nedá. Přibližuje se to a roste, ale já stále netuším, o co se jedná. A tak jen vystrašeně hledím na ten přehrávač ve své ruce. Pomalu si začnu uvědomovat, jak moc ty věci, které jsem nikdy neviděla, znám a konečně zpozoruji, že po každém tomto zjištění následuje blesková odezva, která se mě snaží utužit v názoru, jak mi ty věci nejsou povědomé.

„Co se děje, Freyo?“ Ozve se Janin hlas. Už v něm nejsou ty pochyby, je plný starosti. „Trochu mě děsí, jak vypadáš.“

Ji to možná trochu děsí, ale já začínám být strachy bez sebe.

„Můžou ty věci být tvoje? Balila sis něco takového?“ Zkusí opět Jane.

Pobíhám uvnitř své hlavy a přehrabuji se ve vzpomínkách. Snažím se najít ty důležité. Ty, co mi řeknou, že je to všechno jen omyl… že všechno bude v pořádku. Ale nic takového nenacházím. Abych byla přesná, není tam nic. Jen opona, za kterou se nemůžu dostat.

Tedy skoro nic…. „Té barvě se říká Tifany blue.“ Konečně zvednu hlavu k Jane a podívám se jí do očí. „Jak to že to vím?“ Zeptám se prázdně. „Nebo spíš, proč toho tolik nevím?!“

Jane mě silně obejme a já se klidně poddám, ale ve své hlavě pobíhám a jako šílená se dívám na tu spoušť, která bych měla být já. Kam se poděly mé vzpomínky? Jak jsem mohla jen tak ztratit kus sebe?