5.kapitola - dohromady

Dojeli jsme do areálu, který byl ohraničený vysokým kamenným plotem. Dle mého odhadu měl kolem tří metrů. Napravo byl větší komplex pěti šedých budov. Mezi nimi jsem rozeznala jídelnu a nemocnici. Na druhé straně stály stejné budovy jen v menším provedení. V prostoru mezi se táhlo několik hřišť, cvičišť a podivných ploch, které jsem si nedokázala k ničemu přiřadit.

„Nástup podle čísel!“ zahučí McBerry.

Sešlo se nás v řadě osm. Koukala jsem se po jiných řadách a zjistila jsem, že nás je nejméně. Sice jsem nevěděla, co to pro nás znamená, ale moc se mi to nelíbilo. Stála jsem vedle Anny v naší nepovedené řadě a šklebila jsem se na Taysona.

„Slečna Greywhite nechá toho divadla a vydáme se k vašemu pokoji,“ oznámil McBerry unaveným hlasem. Něco mi říkalo, že nezačínám nejlépe. Pokrčila jsem však rameny a se skupinkou jsme následovali mladého muže.

„Jestli budu muset spát v jednom pokoji s vámi dvěma, tak vás v noci udusím!“ prohlásil naprosto vážně Tayson a upravil si límeček.

„Zase se tak nedělej, trojko. Já totiž nikdy nespím,“ prohlásila bojovně Anna a já se musela pousmát. Skoro bych té holce i věřila! Jestli bych si někdy dokázala představit spojení krásy a zbraně, byla by to ztělesněná Anna.

„Doporučil bych vám se vyspat. Po týdnu se vám spánku moc nedostane,“ pronese tiše McBerry a upřeně se na mě zadíval. Přejel mi mráz po zádech.

Šli jsme po štěrkové cestě směrem k menším budovám. Pozorně jsem si prohlížela naši skupinku. Čtyři dívky a čtyři chlapce. Náhoda? Pokrčila jsem nad tím rameny. Jistě na to časem přijdu. Věnovala jsem se tedy každému trošku zvlášť.

Jednička. Anna Diffe. Safír politý čokoládou. Usmála jsem se nad tou představou. Kráčela hned vedle mě s namyšleným výrazem, kdykoli se však na mě podívala, spiklenecky mrkla.

Dvojka. Já. Slečna, co všechny pozorovala.

Trojka. Představený Tayson. Naškrobený pan dokonalý. Šel tiše hned za námi s vševědoucím výrazem. Jak mě to dopalovalo!

Čtyřka. Hnědovlasý, hnědooký chlapec, co by si hrozně rád povídal, ale naneštěstí si sedl s Taysonem. Po čas cesty mi připadalo, jako by skákal na pérkách. Byl snad netrpělivý, až bude muset v pět ráno vstávat a cvičit? Posměšně jsem si odfrkla.

Pětka a šestka. Dva blonďáci, asi dvojčata. Celou cestu se smáli hloupým vtipům a došla jsem k závěru, že to byl vrchol jejich inteligence. Skvělý.

Sedmička. Krásnější květinku jsem snad neviděla. Malá blondýnka, co celou cestu našlapovala na špičky, jako by se měla popálit. Fajn. Ale co dělá tady?

Osmička. Jane Small. Ta slečna z tělocvičny. Uzavírala naši řadu a po celou cestu se dívala vzhůru. Kdo se v této době dívá nahoru? Nemohla jsem si pomoct, ale ta slečna ve mně vzbuzovala respekt.

 „Slečna Greywhite si nevykroutí krk a bude dávat pozor na cestu. Jestli si nevšimla, my ostatní už stojíme,“ neodpustil si poznámku Tayson. Ve svém zamyšlení jsem jaksi zapomněla, že kroky ostatních utichly, že mi byla zima a že se na mě celá skupinka dívala. Zamumlala jsem něco jako omluvu a po vzoru všech svoji pozornost začala věnovat McBerrymu. Přicházely instrukce. Ty, které obvykle neposlouchám. Potěš koště.

„Oběd nedostanete. Bude až večeře. Ta budova sto metrů od nás je váš nový domov. To jak si ji zařídíte je na vás. Jsem váš oddílový vedoucí. Jsme třetí oddíl. Do večeře máte hodinu. To je vše, co zatím potřebujete vědět. Kdo tu za hodinu nebude, na tomhle místě… tak bude mít měsíc uklízecí službu. Domluvil jsem.“

„To tedy vážně budeme bydlet všichni spolu?“ neudržel se Tayson, který začal rudnout ve tváři.

„Ano. Bydlíte dohromady.“

Super. Udusí mě ve spánku.