5. kapitola – Lovec a kořist

FREYA AVERY BRIGHTDIMNESS, SOUČATNOST, AKADEMIE LEONA ROTSE

S němým výkřikem otevřu oči a otřesu se. Cítím na své paži dotek ruky, ta tam ovšem není. A nikdy nebyla. Je jenom můj přelud. Ale jak si můžu něco takového vůbec myslet? Když už vím, že nic nevím.

Tentokrát se z postele nezvedám. Jen odkopu zmuchlanou deku a zadívám se nad sebe, na vrchní palandu. Jane vedle mě klidně spí, má neuvěřitelně tvrdý spánek. Zdá se to spíš jako výhoda, stejně by s ní nebylo k domluvení v tuhle hodinu… Dokážu si ji představit pěkně v plných barvách. A co teprve ten slovník… Na malý okamžik se mi na tváři ukáže pobavený úsměv se špatnou až sesterské lásky.

S očima upřenýma na jedno místo se snažím vrátit se k tomu, co se mi zdálo. I dnes se rutině opakuje už ne překvapivé, ale stále více frustrující odhalení, nic si nemůžu vybavit, už ani ten pocit, se kterým jsem se probouzela.

Nic není dobré… Hlavou mi začnou proudit myšlenky, ne na něco zaměřené, prostě jen tak od každého trochu. Velká nesmyslná změť informací. A mezi tím vším i něco,  co by nemělo existovat, protože nám to nikdo  nikdy nedal. Nikdo se ani slůvkem nezmínil. Nesluší se na to ani myslet.

„Ani světlonoši nejsou všemohoucí,“ povím skoro neslyšně myšlenku.

MALÝ KLUK S HNĚDÝMA OČIMA, NĚKOLIK LET ZPĚT, MÍSTO NEZNÁMÉ

Hnědooký chlapec se krčí za křovím. Už není tak malý…

Na nohách má uvázané kvalitní boty, které však už pod nánosem zdejší hlíny nejdou k poznání. Jak se mu podařilo vyzkoušet, stačí jediný chybný krok a skončíte zde během chvíle po pas v bahně. A u pasu dlouho nezůstane. Viditelný nános bažinné břečky, který již stihl za těch pár dní několikrát seschnout a znovu navlhnout, chlapci končí u hrudníku. U jednoho kolene mu visí malá brašna, taktéž zablácená. Na rukách jsou znát známky tvrdé práce a několik ran. Jeho obličej je ušmudlaný a po jedné tváři se mu táhnou tři malé škrábance.

…ale stále tajně touží po tom vrátit se. Zpět, domů. K mámě.

Ví, že by teď měl být k smrti vyděšený, ale místo toho mu jen o trochu rychleji tluče srdce. Je vysílený, nespal více než celé dva dny a jídlo neviděl přinejmenším dvakrát tolik, ale přesto se stále dokáže soustředit. Přejede prsty po mokrých listech keře a zastaví se u nalomené větvičky. Chvíli ji pozoruje a nakonec ji dolomí a podívá se na ní z blízka. Potom se podívá směrem, kterým se chtěl vydat, nadzvedne několik větviček keře a rychle vstane. Udělá několik rychlých kroků vpřed a potom se z ničeho nic začne vracet ve svých vlastních stopách. Skočí na kámen a z něj dál přes spadlý kmen stromu. Naprosto beze stop.

Rychle se dostává do bezpečné vzdálenosti, už je třeba tuhle hru skončit. A on chce vyhrát. Cítí jak mu chladnou ruce i nohy. Cítí, jak postupně přichází o všechnu zbývající sílu, která je ovšem nahrazována jinou. Tou, kterou nedokáže ovládnout, zatím. Ledové nohy se opět začínají svižně odpichovat, neslyšně. Nepociťují vysílení, které chlapce ještě před chvílí postihovalo. Jsou opět plné sil. A on si je naprosto vědom toho, co se děje. I toho, že to nejspíš už nedokáže zastavit.

Přikrčí se ke stromu a strnule začne čekat na svou kořist.

FREYA AVERY BRIGHTDIMNESS, SOUČASTNOST,  AKADEMIE LEONA ROTSE

Zamyšleně hledím na svou stodolarovou bankovku. Praktická cvičení většinou bývají zábavná, ale teď mám v hlavě místo jen na jedno. Na to co jsem nikdy nevyslovila, až do dnešní noci.

Řekla jsem to nahlas a tím se to stalo skutečné. Skutečné pro mě, uvěřitelné a přitom nemožné. Otázkou tedy už není, zda v to věřím, ale jak je možné, že v to věřím. Tohle je velká fabrika na slepě věřící a fakt, že si tohle uvědomuji je přímo nemyslitelné. Jak můžu pochybovat? My přeci nepochybujeme… vždyť právě oni nás učí nepochybovat o světlonoších, ne? Neodmlouvat a věřit v systém vymyšlený a složený ze světlonošku. Klidně se chci vydat pryč z budovy, i když vím, že je to zakázané. To není jako chtít zkusit utéct a přitom si být jist tím, že neutečete. To není to samé… A Jane? Ta mi pomáhá hlavně z přátelství, ale sama by na to ani nepomyslela…

Bude to přesně, jak Lora pověděla, dokážu se odsud dostat díky tomu, že to nikdo nebude čekat.

„Jste s námi slečno Brightdimnessová!?“ ozve se hlas přednášejícího. Je podrážděný a celý nedočkavý mi vymáčet hlavu ve studu.

„Jistě, pane,“ snažím se odpovědět pevně, ale přitom pokorně. To první se zdaří, to druhé už méně.

Středně velký muž se vydá mým směrem. Je na první pohled příliš slabý, nedokázal by se ubránit ani jednomu průměrnému útočníkovy. I když to je pouze spekulace, když netuším, jako schopnost ovládá. „Tak to nám jistě povíte, co jsem právě vysvětloval.“ Pomalu a zřetelně poví. Vůbec netuším, o čem mluví.

Celá místnost zarytě sedí a zírá na mě. „Tak jinak,“ řekne s úšklebem orámovaných hustou, ale úzkostně operovávanou bradkou, „tohle na vás evidentně bylo příliš... Jaké bankovky před sebou vidíte?“ v jeho zlatavých dlouhých vlasech se odráží ty trochy dnešního světla. Ve vlasech dlouhých až po hruď.

Až v tu chvíli se pořádně podívám a uvidím malý štos dalších bankovek. Na které jsem viditelně ani nešáhla. Pomalu je k sobě přitáhnu a těkám očima z jedné na druhou. „Mám tu jednu stodolarovou, také šekel, frank, euro…“ rychle hledám další známou bankovku, ale už žádnou další nenacházím a tak se okolo mě znovu rozprostře ticho.

„Už žádné další?! No to je, ale naprosto nedostačující,“ vyprskne vzteklý bez sebe. „Švédská koruna, chorvatská kuna ani ruský rubl vám nic neříkají?! A co třeba tohle?“ vytáhne jednu bankovku a rozčíleně mi s ní začne mávat před obličejem. „Copak si myslíte, že se to máte učit jen tak pro srandu?! Myslíte si, že to nebudete potřebovat?! Jsem pro vás snad jen nudná přítěž dne?“ Pohlédne na mě. „Tak už odpovězte!“

„ Je to jen.“ Vypadne ze mě v okamžiku.

„Řekl jsem snad….!! Cože?“ Zarazí se ten světlonoš. Na malý okamžik v jeho tváři uvidím překvapení.. To hned zmizí.

„Řekla jsem, že je to jen, japonský jen.“ Zopakuji, třídou se ozve několik uchytnutí, ale už v tu chvíli vím, že to nebyl ten nejlepší nápad. Věděla jsem to už od počátku. Měla jsem raději držet jazyk za zuby. Jen kdyby to nebyla součást toho šíleného plánu.

Barvou pletí se značně přiblíží rajčeti a nepopsatelně vyšinutým pohledem umlčí znovu celou místnost, až potom promluví: „Myslím, že byste potřebovala nějaké extra cvičení, slečno Brightdimnessová,“ natáhne se po stodolarovce v mé ruce.

Ve chvíli, kdy se naše ruce na malý okamžik střetnou, mnou projede bolestný elektrický náboj. Ihned škubnu rukou směrem k sobě s tichým instinktivním zvukem, který člověk vydá při nečekaném bolestném podmětu. „Au!“

S úšklebkem dodá: „Uvidíme se po večeři.“

„Jistě, pane Strocky.“ Pohledem sjedu z mé ruky na jeho a nakonec se zastavím u jeho očí.

Čekání se vyplatilo. Chlapec se až s nepochopitelnou rychlostí zvedá a neslyšně se rozbíhá. Nohy mu prokazují více než dobrou službu, pevné, tiché dopady a rychlé odpichy k dalšímu skoku. I po těch ujitých kilometrech, které bez ustání narůstaly po desítky hodin, a ranách, jež s chlapcem putovali již od prvního dne této nevýslovné šílenosti, o nohách vůbec nevěděl. Doslova. Už je necítím pěknou chvíli a chlad se stále šířil. Ještě včera touto dobou doufal, že má vše pod kontrolou, ale teď už delší dobu věděl, že je jen otázkou času, kdy odpadne.

Lehce dopadl a ihned se přikrčil do dřepu. I když by ještě před chvíli svým běžeckým výkonem kombinovaným se skoky překonal olympijského sportovce, nebyl vůbec zadýchaný. To bylo další známkou toho, že je něco velice špatně. Zatajil dech.

Vydal se sem kvůli šmouze, kterou by jiní nazvali mžik, vidinu z nevyspání nebo paranoiou. Nebyla to šmouha, co viděl. Pomalu pohledem skenoval okolí, nikde se nic ani nehnulo. Ani vánek se neodvážil narušit mlčení okolní přírody. Chlapec s hnědými vlasy se stále probíjel pohledem nekonečným, zeleným porostem až do chvíle, kdy ho cosi donutilo prudce otočit hlavu. To cosi bylo jemné prořezávání vzduchu, někde blízko. A právě proto tajil dech. Již sedmou minutu, jeho bezprostřední stav mu mimo jiné dovoloval i toto. Nejdříve si nebyl vůbec jist, co jeho pozornost mohlo přitáhnout, ale to už zahlédl ten jediný padající lístek. Byl to list stromu, který ho přiměl otočit se. List stromu, pod kterým se krčil.

Znovu ztuhl a doufal, pokud je opravdu jeho protivník tam, kde si myslí, že nezpozoruje v příštích několika málo vteřinách, že ho odhalil.

Stále tajil dech, ale už věděl, na co by se měl zaměřit. Na korunu stromu. Hleděl kamsi do dáli, ale nic neviděl. Nepotřeboval tam nic vidět. Poslouchal. Asi po šesti vteřinách v tichu konečně našel, co hledal. Velice tiché, přesně se opakující zvuk posouvající se látky po větvi stromu, látka se vždy posunula nanejvýš o několik milimetrů a ihned se vracela zpět. A znovu a znovu. Někdo tam nahoře dýchal. Klidně a pokojně.

Chlapec rychle zvedne zrak a v okamžiku nalezne temnou siluetu ve větvích. Ihned se odrazí z nohou a rukama se chytá větve, která se odděluje od stromu asi ve výšce dvou a půl metru. Strom se zachvěje a upozorní postavu na nezvanou návštěvu. To už se ale hnědovlasý chlapec vytáhne na větev a s jistotou ve skocích, s tou kterou již dříve předváděl, se během dvou možná tří sekund dostane o metr a půl výš a tří dál. Konečně se nadechne.

Vší silou vrazí do postavy a ve skrytu duše doufá, že bude ještě stále dost překvapený a nedokáže se vzpamatovat dostatečně brzo. Marně. Osoba se při pádu malinko pootočí a zachytí větve. Chlapec seskočí na sousední větev a v okamžiku jeho otevřená dlaň vystřelí na protivníkův hrudník, ten zalapá po dechu a zapotácí se, ale hnědooký chlapec ho zachytí s okamžitým náběhem na pravý hák. Ten druhý muž hák vykryje, přitáhne se a zasadí dvě rány lotem rovnou do hlavy. Chlapec pocítí vlnění, které jakoby procházelo celým světem, a nic než vzduch pod nohama. Stejně jak se vlny rychle přiřítily, tak i zmizí a chlapci vystřelí ruce po nejbližší větvi, zhoupne se na ní a vykopne proti postavě, která se těsně vyhne a chlapce strhne z větve. Ten se v posledním okamžiku svého protivníka zachytí a stáhne ho s sebou dolů ze stromu.

A oba padají.

FREYA AVERY BRIGHTDIMNESS, SOUČASTNOST,  AKADEMIE LEONA ROTSE

„Neprojevená Brightdimnessová…“ ozve se po nehlučném otevření dveří a několika krocích za mnou, „jste tu na čas. Nečekaně.“ Je po večeři a tak je v celé místnosti, až na můj osvětlený stůl, přítmí.

Otočím se a uvidím k sobě přicházet Strockyho. Je to světlonoš William Strocky, hlavní vyučující praktických cvičení známí svou oblibou nechávat nenaučené do noci pracovat na něčem opravdu strašlivě důležitém, aby si uvědomili, jak je pro ně prospěšné v jeho hodinách dávat pozor. A právě proto je pro můj, tedy spíš Lořin, plán naprosto nepostradatelný.

S hlasitým žuchnutím nechá na stůl dopadnout dvě opravdu tlusté bichle. „Tady máte nějaké podklady. Chci po vás základní, ale dostatečně podrobnou, osnovu struktury rozhovoru o zásadních historických faktech, zajímavostech, místech a památkách, které zdejší znají,“ začne listovat v první z těch dvou několika set stránkových bichlí. „Poptal jsem se a tak vím, že se učíte i perštinu a španělštinu,“ zastaví se na dvoustraně s mapou světa, „takže určitě nebude problém to napsat o Ománu a Kataru v perštině a ve španělštině o Mexiku a Peru,“ Při své jízlivé promluvě pomalu přejíždí prstem po zemích, které jmenuje. Vytáhne z kapsy propisku a podá mi ji, „tak do práce.“ Jeho hlas je klidný a přitom tak výsměšný.

„Ano, pane Stocky,“ Odpovím s otráveným úsměvem.

Stocky se vydá směrem ke dveřím a ještě před odchodem na mě křikne: „A ne abyste ponocovala,“ Nahlas se tomu sám zasměje.

Já jen tiše dodám sama pro sebe: „Pěkně děkuju za radu…“

MALÝ KLUK S HNĚDÝMA OČIMA, ZPĚT NĚKOLIK LET ZPĚT, MÍSTO NEZNÁMÉ

Chlapci pád příliš nepřitížil, ale jeho protivníkovi dost na to, aby na chvíli padl do bezvědomí. Spadli sice z výšky sotva dvou metrů, ale rovnou na ne příliš pohodlně přírodou naaranžované kameny a několik ztrouchnivělých větví. Hnědooký chlapec nedopadl vůbec dobře, ale jeho neochvějně přicházející síla ho uchránila.

Ta síla díky, které je dokonalou zbraní. Tedy mohl by být, kdyby se jí naučil krotit, když se plně projeví. A to on nedokáže. Ještě ne.

Zvedne se z nepohodlného kamene, na který dopadl. Normálního člověka by tento pád stál život, nebo alespoň nohy, chlapci však po dopadu páteře na kamenný výčnělek nezbude možná ani modřina. Ne když už je v tomto stavu. Rychle přejede pohledem své ruce, jsou bledé a promodralé. Lůžka pod nehty nejsou vůbec tak krásně růžová jak by měla být. A když se jimi dotkne tváří, cítí jejich chlad. Podobně mrtvolně vypadají už i celé nohy a kus pasu, ví to, i když na ně nevidí jako na ruce, cítí to.  Dostane se k tomu druhému člověku. Je jím mladý muž, Japonec, malé a velmi silné postavy. Přes jednu polovinu tváře se mu táhne jizva, není čerstvá, naopak velice stará. Chlapec mu sundá z nohy stejnou brašnu, jakou má on sám. Otevře ji, vytáhne čipovou kartu, prázdnou brašnu odhodí směrem k Japonci.  Rozepne i svou brašnu, ze které vyndá malý přístroj, jenž mu byl až do této chvíli k ničemu. Do přístroje jen o něco větší než kreditka zasune kartu a GPSka se konečně zprovozní, chlapec naťuká desetimístný kód a odloží ji na kámen. Teď už pro ně vyrazili, vědí i podle přihlašovacího kódu, že on hru vyhrál.

Po dvaceti minutách sedění na kameni a neustálého boje s postupující mrtvolností se konečně Japonec pohne. Cosi rychle zadrmolí v japonštině, hnědooký chlapec by se vsadil, že to byly samé nadávky, ale jistě to neví, japonštinu neovládá. Muž pootočí hlavu k němu a chvíli na něj zírá, delší chvíli. Prohlíží si hnědookého chlapce, otevře pusu, jakoby chtěl něco povědět, ale potom ji znovu nevěřícně zavře.

„Je vám dobře?“ zkusí chlapec anglicky. Angličtina by přeci měla být jedním ze základních jazyků…

Japonec svraští obočí a nakonec, s nepřeslechnutelným přízvukem, se zeptá také anglicky: „To jsi byl ty? To ty jsi na mě útočil?“ Nevěřícnost přímo čiší z jeho hlasu.

„Jistě, kdo jiný by to byl?  Myslíte, že je tu někdo třetí schovaný za stromem?“ Odpoví chlapec jízlivě, je zvyklí, že si lidé dělají srandu z jeho věku, podceňují ho a nechtějí přijmout.

„Ne… Já já jen, že…“ zaskočen reakcí začne drmolit ještě více.

„Že jsem dítě? Já nejsem dítě! Je mi třináct let!“ tichým rozzuřeným hlasem skočí do řeči tak dvacetiletému muži. V okamžiku se zklidní, když ucítí další postup chladu.

 Nastane ticho, až Japonec zas promluví: „Jak jsi věděl, že se vrátím?“

Hnědooký chlapec se narovná. „Chtěl jsi mě navést někam, kde bys na mě čekal. Nechal jsi mi zlomenou větvičku, jako ukazatel, kam se mám vydat. Skoro bych tam i šel, kdybych nezvedl pár větviček a nenašel pod nimi nic.“

Japonec zavře oči a vědoucně kývne hlavou. „Nebyla tam žádná stopa. Jak jsi mohl vědět, že ji sprostě jen nesmyla voda?“

Chlapec se pousmál, „ta větvička byla zlomená čerstvě. Tak jsem udělal několik stop do neznáma a čekal až se vrátíš podívat, jestli už jsem tu byl.“ Znovu nastane ticho, ale jen na chvíli. Chlapec svraští obočí, což v jeho případě nevypadá tak úplně jak by mělo, spíš jako by mu někdo vzal bábovičku. „Proč jsi nešel dál? Myslel jsem, že se vydáš směrem stop a já tě dostihnu. Tím bych získal výhodu. Proč jsi teda lezl na ten strom?“

„Stopy se sice ztrácely v houští, ale dopad přes paty bal příliš silný, vracel ses. Věděl jsem, že jsi mou léčku objevil a nalíčil svou vlastní. Takže tohle měla být má past v tvé pasti, které byla v mé pasti. Čekal jsem, že jsi mě musel vidět přicházet a vydáš se směrem, kam jsem měl jít. Usadil jsem se a s výhledem na ten směr klidně čekal. Až do chvíle, kdy jsi mě z ničeho nic shodil ze stromu.“ Japonec se na chlapce usmál. Byl to obdivný úsměv a ten odbiv patřil hnědookému chlapci.

Helikoptéra už nějakou chvíli bzučela chlapci v uších. Teď už ji slyšel i Japonec. Chlapec nastavil muži pomocnou ruku, ten na okamžik začal zvedat tu svou, ale nakonec se namáhavě zvedl sám. Vše bylo zase při starém. A on už zase potřeboval sloní dávku sedativ.