6.kapitola - domov

Jako stádo dobytka bez kopyt jsme vyběhli k místu označené jako náš domov. Stála tam šedá nudná budova, velká jako malý rodinný domek. Do výšky kolen se vznesl prach, když jsme vešli do první místnosti. Fádní, nudná místnost s dvěma poličkama, věšáky a jednou pohovkou. Vzadu dva přímotopy. Na stěně se houpala sešlá nástěnka. Vážně útulné místo. V budově byly už jen dva ostatní pokoje. V každém z nich vrzaly čtyři postele.

„Přeci jen vás nezadusím,“ okomentovala to trojka a dodala: „tedy ne dnes v noci.“

Dvojice blonďáků se začala smát. Ha, ha, vážně vtipné. Došly mi však nevraživé poznámky a tak jsem si raději prohlížela první místnost.

„Máme hodinu, buď si budeme povídat, nebo bychom tu něco mohli udělat s tímhle,“ pohodila jsem rukama kolem sebe. Všimla jsem si, že všichni zpozorněli a poslouchají mě. Teda, skoro všichni. Pan naškrobený na sebe nenechal dlouho čekat.

„A to říká jako kdo? Mně je úplně jedno, co budeš dělat. Jen mi neříkej, co mám dělat já.“

Aktivní hnědovlasý chlapec, ale chtěl vědět víc: „Nech ji mluvit!“

„A ty jsi kdo, že se jí zastáváš, hnědoočko?“

„Mike. A chtěl bych vést nástěnku!“ Tak tohle šokovalo všechny. Chvíli panovalo v místnosti ticho. Následoval výbuch smíchu.

„Co je? Co zase máte?“ nenechal se umlčet Mike, kterému smích nebyl nijak příjemný.

„Tady nejsi na nějaké školce pro děvčátka, hnědoočko,“ nepřestával Tayson.

Už jsem se dosmála a nechtěla nechat trojku se navážet do čtyřky. Poprosila jsem je, aby byli zticha a chvíli mě poslouchali.

„Koukejte. Vypadá to tu hrozně a je tu zima. Takže hlasuji proto si vytopit, alespoň tuhle místnost. Než bychom vytopili ty dvě zbylé, tak bude ráno. Potom by bylo fajn něco udělat s tím prachem. Ještě od té špíny něco chytíme. Pak se můžeme domluvit třeba na tom, že boty si budeme sdělávat hned v tom prostoru za dveřmi. Jestli to tu máme rok vydržet, měli bychom pro to něco udělat. Nějaké jiné návrhy?“

„Nástěnka!“

„Co takhle tu pohovku přisunout ke zdi, společný prostor by byl větší.“

„Chtělo by to nějak vymalovat!“

„Na co využijeme ty poličky?“

To jsem nečekala. Po celé té cestě. Po celém tom dnu. Všichni měli energii a chuť něco dělat. Tvořit a být spolu. Poprvé za ten den jsem se přistihla, jak se na všechny upřímně usmívám a mám z nich radost. Diskutovali jsme asi čtvrt hodiny. Hráli si jako malé děti v oddíle skautů. Svět za dveřmi byl tabu. Praktické návrhy střídaly návrhy okrasné. Posunuli jsme lampičku vedle pohovky. Poličky jsme se rozhodli dát pod nástěnku vedle sebe. Do budoucna poslouží jako dobré odkládací plochy. Zapnuli jsme topení a posedali na zem. Takto jsme strávili posledních deset minut před srazem.

* * *

Seřadili jsme se a pomalým krokem jsme šli k budově na opačném konci. K té, co jsem odhadla jako jídelnu. Po chvíli se však z naší řady stal chumel okolo Paula McBerryho. Povídali jsme mu o našich plánech a návrzích. Vypadal potěšeně a od nástupu do autobusů už se zase začal usmívat a dostal se do nálady. Dokonce nám navrhl, že sežene nějaké barvy a nářadí, které nám zítra ráno donese.

„Můžete pak opravit nástěnku, bojím se, že každou chvíli musí spadnout,“ usmál se.

Najednou jsme si všimli ostatních dvou skupinek. Vyšli později, ale za to se k budově přibližovali mnohem rychleji. Oni klusali! V řadě, v novém zeleném oblečení a v tvářích rudí. Byl to dobrý půl kilometr.

 Zadívala jsem se na Paula. V tom samém okamžiku se on otočil na mě: „Hrůza co? Nestačí, že to budete mít další rok, neušetří je ani první den.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, že Paul McBerry je hodný vedoucí. Milý a laskavý muž. Vedoucí, jehož oddíl je vždycky třetí.

Promnula jsem si prsty, začala být větší zima. Naše skupinka se semkla ještě více. Když byli členové ostatních oddílů nejblíže, viděla jsem v jejich očích jen dvě věci. Závist a opovržení. Krátce jsem se nad tím pozastavila a na chvíli jsem se neudržela smíchu. Jane, ta malá tichá slečna zřejmě vytušila, čemu se směji a pobaveným výrazem se na mě usmála.

Jídelna byla jen další obyčejná budova zahalená do šedi. Poprvé jsem však viděla, všechny pohromadě. Kuchařky a uklízečky, oddílové vedoucí, vedoucí disciplín a osobní vedoucí. Tak se nám představili. Někdo mě však zaujal ze všech nejvíc.

 Černý velitel. Glen.