6. Kapitola – Štiplavý pach zrady a ledový vzduch na jazyku

NEZNÁMÁ DÍVKA, MINULOST, AKADEMI LEONA ROTSE

"Zbavte se toho, jak chcete, ale už to nechci vidět. Pošlete o tom zprávu do parlamentu," poví ten staromódně vyhlížející muž v tvídovém saku.

A mladičká slečna, které zařídil práci u tohoto váženého muže její otec, jež věděl kam poslat své štědré dary, sepsala zprávu, připojila záznam textu, který se jim dostal do rukou a jehož originál zničila. Nesmíme však opomínat snaživost mladé plavovlásky, která vyrobila dvě kopie dopisu směrovaného členům parlamentu a bezpečně je uložila v archivu univerzity. Kdo by ji tu nováčkovskou preciznost měl za zlé?

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

FREYA AVERY BRIGHTDIMNESS, SOUČASTNOST,  AKADEMIE LEONA ROTSE

Podívám se na hodiny na zdi. Už je skoro čas jít, tak jak je možné, že se ještě neukázala Jane? Znejistím. Má hlava se stane místem plným hlodavých myšlenek požírajících mě stejně, jako hyeny cupují bezvládné mršiny. Takových, které čekají ve stínu na svou chvíli, na tuhle chvíli, kdy si člověk uvědomí, že plán se hroutí. Pocit zrady se zdá být skoro hmatatelný, skoro bych i přísahala, že to tu je zradou načuchlé.

Nepříjemně rychle se mě zmocní zlost. Mám chuť praštit něčím křehkým a velkým o zem, chci něco zničit, vidět kousky válející se náhodně po zemi, demolovat. Představa úhledně postavených komínků talířů v kuchyni je náhle nebezpečně přitažlivou.

A co je horší? Ona to věděla, Lora to věděla… naznačovala, že se přesně něco takového stane.

„Troufám si říct, že vím věci, o kterých tě ani nenapadlo přemýšlet, ještě nenapadlo“ řekne Lora, tak odlehčeným hlasem, až by člověk řekl, že to vůbec neřekla.

Vzpomenu si na její obličej, když mi to povídala. Lesk ostré inteligence pohltil vše okolo, celý můj svět se na okamžik točil jen a jen kolem ní.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

JANE, SOUČASTNOST,  AKADEMIE LEONA ROTSE

Dívka s blond vlasy si nervózně poposedne. Ruce si nepřirozeně mne a až s obdivuhodným soustředěním si prohlíží své prsty.

Člověk zažívá chvíle, kdy se život zdá být dokonalý, naprosto geniálně propracovaný mechanismus, který funguje na principu důmyslného systému zařizujícího vám skvělé žití. No a jindy, jindy to tak není. Kolečka strojku drhnou.

Jane se zhluboka nedechne, cítí tlak doléhající na ní ze všech stran, nutkání jít a přání zůstat, něco naprosto nevysvětlitelného. Cítí v sobě rozpor, přeje si být u dveří a pomalu je otevírat, tiše a opatrně, vidí se, jak kráčí chodbou a spěchá Freye na pomoc a pak je tu ten neodbytný pocit. Říká, že by opravdu měla otevřít dveře, ale ne kvůli tomu, aby šla za Freyou, ale aby ji prozradila. Tu malou černovlasou osůbku, která by pro ni do vody skočila, i když plavat neumí. A Jane to ví, ale ta osoba je zároveň tím člověkem, který se chystá obejít systém.

Ne jen to, jí se podaří obejít systém, pokud jí to Jane nechá provést.

Přestane pozorovat své prsty, rychle si prohrábne zlatavé vlasy a pomalu začne vstávat. Ať dělala Freya cokoli, Jane se nikdy doopravdy nemusela obírat právě tímhle, nikdy v minulosti. Pokaždé to bylo jen o pocitu rebelie, o tom se spálit, ale jen trošku.  Zataví se na půl cesty ke dveřím. Je to Freya tam dole, ta Freya, která hodila klukům jejich bílá trika do prádla k červenému oblečení, aby se obarvila na růžovo. Jane roztaje v obličeji a samotná vzpomínka ji rozesměje, pohled na všechny ty chlapce nastoupené v řadě, samozřejmě v záplavě růžové barvy.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

FREYA AVERY BRIGHTDIMNESS, SOUČASTNOST,  AKADEMIE LEONA ROTSE

„Když děláš jednotvárnou práci, vytvoříš si určité zvyky...."

Vyjdu pomalu chodbou, je tu ticho a zima, obklopují mě tuny studeného kamene této staré budovy. V tom tichu slyším cupkání svých nohou o podlahu a s každým dalším zvukem se mi znovu stáhne srdce. Jak to mužů zvládnout??! Jak? Vždyť ani nedokážu dojit na konec chodby, aniž bych nevzbudila polovinu baráku! Mihne se mi hlavou a při tom pomyšlení se mi nekontrolovatelně rozechvějí nohy. Zastavím se. Pokud si budu myslet, že to nedokážu, tak opravdu nemám šanci. Promluvím ke svému bojácnému já beze slov.

Takže tady je, čas rozhodnout se.

Udělám malý krok zpět.

Hlavů mám úplně prázdnou, bojím se a přitom prahnu po jejích slovek, která se tak lišila od čehokoli, co znám.

 Několika rychlými kroky je rozhodnuto. Už stojím u okna a vykukuji zpoza něj ven.

„...A časem se ze zvyku stane každodenní rutina přesnější než kde jaké hodinky."

Pohlednu na písčité pěšinky, které se klikatí okolo budovy a propojují se v nahodilých pavučinách. Vyčkávám.

Minuty se plazi rychlostí jednonohého pavouka a já se nemůžu zbavit myšlenky na to, že mě někdo pozoruje a čeká, aby zjistil, co hodlám dělat. Tak moc se ponořím do svých obav, že si skoro nevšimnu přecházející postavy.

„Dvě odbočky doprava, jedna doleva, rovně a znovu doleva,“ řekne mi Lora, „uvidíš, určitě to tak bude, vždycky to tak je.“

A postava se k mému překvapení, které je v teto chvíli pochopitelné, vydá na prvním rozcestí doprava, potom zas, následně doleva a jedno rozcestí projde rovně, nakonec ještě jednou zatočí doleva a po malé chvilce zmizí u zdi domu z mého zorného pole.

Ucítím jemné šimrání jistoty.

Rozběhnu se chodbou, snažím se co nejtišeji dopadat na podlahu, ale zpod mých nohou se vždy vyřine zvuk podobný plácnutí ryby o kámen následovaný dalším a dalším.

Jsem hlučná, uvědomím si, nikdo nás nikdy netrénoval v tiché chůzi, nikdy nám neřekli, jak našlapovat, jak se pohybovat. Zato bych mohla klidně hned dělat průvodce ve spoustě měst, dokázala bych se dorozumět více jazyky než by kdokoli mohl na dívku mého zjevu předpokládat, zvládla bych snad jakoukoli situaci a činnost ve světě normálu a už teď mám víc než dost kvalifikací k nejrůznějším pracím. Tedy z části jen teoreticky, ale i to se počítá! Jsem děvečka pro všechno, vykane mi na mysl hned.

…a proto jim jsem stále na nic. A světlonoši si nedrží lidi, kteří jim jsou k ničemu. Jsem tedy spíš investice do budoucna. Zarazím se, proč, pro světlo světa, o tady tom přemýšlím právě teď??! Mám neodbytný pocit absurdity svých myšlenek.

Jen zlehka si uvědomuji, že i když se pohybuji neohrabaně, s každým krokem se vzdalují zábrany a strach. Jak jen to popsat…? …snad jako bych se ponořila do vody a nechávala to špatné za sebou. Jen mnohem, mnohem víc divné.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

LORA SANSAIT, SOUČASTNOST, AKADEMIE LEONA ROTSE

Blonďaté děvče sedí u neosvětleného stolu, před ní leží několik složek, na kterých jsou vidět různé značky. Nebudí zrovna dojem studijních materiálů, vlastně vypadají spíš, jako by v jejích rukách vůbec nic neměly dělat.

Lora si prohrábne své krátké vlasy a smutně pohlédne na všechny ta popsané papíry, není někdy naprosto ohromující, jak vám slova poskládaná do vět dokážou sebrat dech?

Jak člověk dokáže stále tiše, tajně doufat, i když už dávno přestal věřit?

Jak hořce může poznání chutnat?

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

FREYA AVERY BRIGHTDIMNESS, SOUČASTNOST,  AKADEMIE LEONA ROTSE

I přes snahu být tichá se mi stále daří vydávat při pohybu podivné zvuky vycházející zpod mých nohou.

Při poskakování na schodech, ve snaze urychlit můj postup, bezmyšlenkovitě počítám jednotlivé schody, kterých se dotknu. A tak se schod za schodem dostanu až skoro dolů, do vstupního vestibulu.

Přikrčím se na odpočívadlo schodiště kryté zábradlím a vykouknu s nadhledem, jež mi poskytují schody, k vrátnici.

„...podívej se tam nejdřív. Uvidíš stát strážného u dveří, bude vyhlížet nedočkavě, konči mu služba. Na konci chodby se zanedlouho objeví další, ten zrovna procházel spodní patro. Na chvíli si ve vrátnici promluví a potom se jeden z nich rozejde ke schodům, ty se ještě předtím musíš dostat pod okno vratnice...."

Všude je tma, obklopují mě tmavší a světlejší stíny, které propůjčují chodbě jemné obrysy. Temno je, kam se podívám, tedy kromě zářící vrátnice. Světlo jemně osvětluje prostor kolem okna, za kterým vidím sedět vrátného, a částečně prosklených dveří.

Muž sedící za oknem upřeně hledí před sebe, naprosto ztuhnu. Mám pocit, že hnout se znamená to samé jako začít poskakovat v rytmu nějaké rychlé písničky pochybného původu a přitom řvát při každém dopadu na zem jak nějaký pavián – no není zajímavé jak snadno přicházím na tak geniální přirovnání, když jsem v úzkých??

Muži pomalu začne klesat hlava, padá tak dlouho, než se s náhlým cuknutím opět vytáhne vzhůru, což popravdě trvá opravdu dlouho, jelikož automaticky začínám polemizovat o délce jeho krku.

Strážný vstane a po chvíli dělání činnosti až podezřele podobné jedné z těch póz v józe, kdy stojíte na jedné noze a proplétáte před sebou své ruce, vyjde před vrátnici... a tím se bohužel také dostane do úhlu, z kterého by mě klidně mohl vidět. Bez rozmyslu sebou trhnu bokem.

A to samozřejmě připoutá jeho pozornost.

Kruci.

„.... pokud to nestihneš, běž tak rychle, jak jen můžeš a nenechej se chytit..."

Jeho pohled se upne mým směrem.

Nenechej se chytit, zní mi hlavou stále dokola, nenechej se chytit, utíkej!

Ale já se ani nehnu. Nemůžu, i když část mě, bezpochyby ta která mě donutila sebou tak neuváženě trhnout, by s radostí utíkala až do pokoje a tam se schoulila pod deku, potom bych hrála pomalé oddychování z klidného spaní a popřípadě nevyspaně mžourala na kohokoli, kdo by se mě pokusil vzbudit. A naprosto jiná část mě mě nutí klidnit dech, mělce a tiše chutnat studený vzduch okolo a s mučivou nedočkavostí, která mi prostupuje každým svalem v těle, zůstat bez hnutí na svém místě.

„Stále přemýšlím, jestli je možné, že by něco z toho mohla být pravda. Snad nikdy jsem nikoho neslyšela říct křivé slovo proti nim," přeruším ji přiznáním, 'jimi' mám na mysli světlonoše, ale to obě víme.

Odpovědí si mě pro tento okamžik získá „A to ti nepřijde vůbec divné?"

A zas se o kousek přiblížil.

Musel letmo zpozorovat pohyb, ale nejspíš si není jistý kde, vytuším dle jeho váhavých pohybů.

Opět je mému úkrytu blíže.

Hledá očima. Ale já jsem teď skrytá ve stínu, ještě mě vidět nemůže. Ne však na dlouho. Za pár okamžiků se dostane par metrů od schodiště a stín propůjčující mi iluzi prázdna přestane být mým neviditelným pláštěm.

Už jen několik kroků.

Stále mě nevidí, klouže očima po prostoru a hledá jakýkoli náznak. Připadám si jako za zrcadlovým sklem, já teď už jen matně vidím jeho postavu ve světle poskrovnu dopadajícího na zem tmavé chodby z vrátnice.

Úzkost. Svírá se mi vše uvnitř. Začíná mi být nevolno.