7.kapitola - ubrus

Naše osmička si sedla s tácy v rukou k velkému stolu. Měl ubrus s květinkami. Nic mně nepřišlo vtipnější, než květinkovaný ubrus v šedé jídelně výcvikové školy.

Bramborová kaše a kus masa. K tomu okurkový salát. Navzdory prostředí bylo jídlo vážně dobré a všichni snědli svoji porci. Tayson nás upozornil i na nádrž s vodou. Vedle ní byly skleničky a miska se šumáky. Zřejmě vitamínové.

„Doufám, že takhle nevařili jen první den,“ ozval se Mike, když donesl dvě plné skleničky vody. Na šumák nikdo ještě nedostal odvahu. Nakonec jsme se domluvili, že si ho dáme všichni ke snídani.

Po večeři nám přikázali ještě sedět na svých místech. Povzdechla jsem si. Další instrukce. Tentokrát jsem se rozhodla je vyslechnout. Sice jen jedním uchem, ale přece.

Paní Winterová. Žena s přísným výrazem v červených šatech a zelených botách. Vedoucí prvního oddílu. Došla na vyvýšený stupínek v jídelně a spustila přednášku plnou výhružek a trestů. Typické pokyny.

Stručně. Každé ráno musíme vstát v sedm. Což neznělo tak špatně. Do osmi máme rozcvičku. Nevím, co budeme dělat tak dlouho, ale ať je po jejich. Od osmi do devíti ranní hygiena a snídaně. Asi si budeme čistit zuby nad kakaem, těžko říct. Od devíti do desíti máme osobní program. Budeme cvičit se svým osobním vedoucím. Má rozvinout naše potencionální schopnosti. To je mi ale péče. Poté následují dvě hodiny výcviku s oddílovým vedoucím. Dále obědváme. Po obědě máme hodinu volna. Od dvou hodin máme až do pěti výcvik s jednotlivými vedoucími disciplín. Následuje večeře. Poté další dvě hodiny s oddílovým vedoucím, následuje sprcha a spánek. Takhle to bude první týden. Co následuje pak je ve hvězdách.

„Osobní vedoucí?“ vyděsila se naše blonďatá květinka, která se představila jako Clare.

„Ano Clare. Rozvíjí tu schopnost, kterou u Tebe objeví a usoudí, že je individuální. Třeba zjistí, že tady dvojka má ostrý jazyk, tak jí ho pomůže brousit,“ neodpustil si Tayson.

Další hloupý vtip na můj účet. „Sklapni!“

„Copak, slečně Greywhite se něco nelíbí?“

„Jo, tvůj ksicht!“ vložila se do toho Anna. Pomalu jsem tedy z konverzace vycouvala a nechala jedničku, aby se hádala s trojkou. Ostatní se očividně dobře bavili.

* * *

Po večeři jsme čekali na Paula, než sežene slíbené nářadí. Poté jsme šli zase ve stejném chumlu směrem k našemu domečku. Dvojčata modrookých chlapců mu začali říkat Bouda. Ne, že bych si nepřipadala jako pes, ale poté to začali používat i jiní.

„Vzal jsem vám i nějaké hadry a vodu, třeba se tam jednou i uklidí.“

„Nemáme mít teď nějaký výcvik?“ ozvala se trojka.

„Ty jsi Tayson, že? Ano, ten máme. Já ho využiji tak, že vám dám za úkol si spravit bydlení. Je na tom něco špatného?“ něco v McBerryho hlase znemožňovalo další otázky.

Možnost trapného ticha však zachránil fakt, že jsme dorazili k Boudě. Hurá do práce! McBerry nás nechal složit nářadí a věci na jednu hromadu. Podíval se na ni a spráskl rukama. Mike dostal za úkol spravit nástěnku. Jane a Clare dostaly do rukou barvy. Dvojčata dostala hadříky a už se hrnula k podlaze. Anna s Taysonem se naráz vrhly k dřevěným deskám a hřebíkům. McBerry chvíli váhal, ale poté je nechal spolu udělat provizorní stůl a botník. Zůstala jsem nakonec a zírala na několik potrhaných ubrusů s květinkami.

„Tess, to jsou poničené ubrusy z jídelny, tak mě napadlo, zda by se daly použít… támhle jsou nůžky a lepidlo na jakýkoli povrch… provedeš s tím něco?“ podíval se Paul trošku omluvně a odspěchal pomoct Mikeovi s nástěnkou.

Koukala jsem na tu hromadu ubrusů hodnou chvíli. Neporušený kousek jsem odstřihla a donesla jedničce a trojce jako ubrus na stolek, až ho dají do kupy. Chvíli jsem si venku jen sedla a prohlížela si fádní okolí. Všechna ta nuda, zima a vlezlo mi vnuklo nápad. Vrhla jsem se na ubrusy s novým zapálením. Hodina a půl uběhla jako nic. Zevnitř se po celou tu dobu ozývalo bouchání. Doplňoval to smích a živý hovor. Já jsem byla ale venku a lepila něco velkého.

Hotovo. Odstoupila jsem pár kroků a s ulepenými prsty jsem radostí povyskočila. Musela jsem se začít smát! Taková hloupost, co však musí všem zlepšit náladu! Nicméně jsem se uklidnila a rozhodla se jít nejprve omrknout ostatní.

Hned za dveřmi mě do nosu praštila vůně barev a hustý opar tepla. Musela jsem se zout. Boty jsem vložila do nového botníku. S vyděšením jsem se podívala na své ponožky, ale uvědomila si, že teď už je podlaha čistá a není nutné se bát.

Na první dojem mě překvapilo vymalování. Jedna stěna, na kterou se vrhla Clare, byla barevná s hromadou ornamentů. Druhá stěna, kterou zkrášlila Jane, mě stála dech. Použila jen dvě barvy. Zelenou a šedou a vytvořila z ní nádherný výjev z lesa.

„Krása, že? Nevěděli jsme, že je osmička tak šikovná!“ poskakoval Mike.

„Úžasné Jane! No jo, Miku, už jdu, tak mi ukaž tu nástěnku!“

Nástěnka byla spravená a už se na ní vyjímalo pár přišpendlených papírů. Na jeden z nich Mike napsal denní rozvrh. Za to si vysloužil mé pochvalné zabručení. Téměř všechny ostatní zůstaly bílé, až na jeden. Na tom byl napsaný seznam ‚obyvatelů této Boudy‘, nicméně s menším dodatkem.

„Jednička. Anna Diffe, ta krásná!“přečetla Anna nahlas první řádek a celá místnost začala brblat. Mike na mě mrkl a já se zadívala na další řádek.

„Dvojka. Tess Greywhite, ta ostrá,“ dočetla jsem a zadívala jsem se na Taysona, zda to napsal on. Nicméně se všichni obyvatelé úchylné Boudy začali smát. Nejvíce však McBerry. Můj vražedný pohled odstartoval jen další výbuch smíchu. Tiše jsem si dočetla zbytek listu. Chytrý Tayson. Aktivní Mike. Levý Greg. Pravý Dave. To byla blonďatá dvojčata. Roztomilá Clare. Tichá Jane. Pousmála jsem se. To jsme tedy banda vyděšených skautů.

Následovala prohlídka stolku s přidělaným ubrusem. Nešetřila jsem svým údivem natolik, až jsem úplně zapomněla, zda se mi ten stolek vůbec líbí. Všichni si posedali a odpočívali. V tom se na mě zadíval Paul a tázavě zvedl obočí. Přikývla jsem a vstala.

„Ještě taková maličkost. Zatímco jste si tady malovali, vymýšleli hlouposti a otloukávali prsty, já jsem stvořila ještě větší hloupost. Musíte jít se mnou ven,“ zahučela jsem a s pobaveným výrazem jsem sledovala, jak se všichni vrhají ke svým botám.

Vyšli jsme ven a následovalo hrobové ticho, vzápětí salva smíchu.

Naše budova už nebyla šedá jako všechny okolo. Nebyla fádní. Nebyla odtažitá. Byla posetá jemnými květy po všech zdech. Pečlivě obstřihnuté okvětní lístky se třepotaly na šedé omítce. Roztomilá podívaná.

Malá květinová Bouda mezi vojenskou šedí. Ranním terorem při rozcvičce. Přísným pohledem paní Winterové. Zelenýma očima velitele Glena.