8. kapitola - Rána

„Vstávat slečinky! Z postelí! Fofrem! Za pět minut nástup!“

Vyskočila jsem z postele. Naprosto v šoku jsem pozorovala, jak se ostatní sbírají a oblékají. Vypadali tak nervózně a vystrašeně, že to probudilo moji zvědavost. Pomalu jsem slezla z postele a šla za ostatními z naší Boudy. Ten hlas, co na nás řval, mi byl povědomý, ale ne a ne si ho přiřadit.

„Sakra dvojko, ty jdeš cvičit v pyžamu?“ vykulil na mě oči Tayson, když jsme se střetli v obývací části Boudy. Otočila jsem se v tu ránu na patě a běžela zpátky do pokoje. To už ale přísný hlas začal odpočítávat deset vteřin. Zastrčila jsem si vyfasované pyžamové tričko do kalhot, popadla boty a vyběhla ven. Vzápětí jsem toho litovala.

Ranní hodinová rozcvička. Po oddílech. S oddílovými vedoucími. Náš oddílový vedoucí tu ale nebyl.

„Pozor!“

Vyrovnali jsme se do řady. Anna po mě hodila pobavený úsměv, všichni ostatní spíše vyděšený. Těžce jsem polkla a upřela oči na řvoucího zelenookého muže v černém.

„Díky vaší včerejší píli, to tu vypadá jako na táboře výtvarných slečinek! Proto jsem si domluvil, že teď si beru výcvik na starost já, chápeme? Nechci riskovat další barevné budovy, jasné?“ po celou tu dobu, se na mě nepodíval a já jak odsouzenec na kata, čekala na jeho pohled.

Zavládlo naprosté ticho a s vědoucím výrazem, co říká, že má něco navrch, se na mě otočil. Nejprve se mu v jeho tváři objevil šok. Polkla jsem, ale donutila se pousmát.

„Ty se tomu směješ? Vystup z řady! Hned!“ svůj výstup doplnil mohutnými gesty.

Podívala jsem se na svá kolena a na Annu a Taysona vedle sebe. Udělala jsem malý krok směrem k veliteli. Zvedla jsem k němu pohled a to, jak se na mě zadíval, mě naprosto odrovnalo. Nebyl naštvaný. Byl zklamaný. To jsem v tu chvíli vůbec nečekala.

„Polož ty boty, co máš v ruce,“ začal klidným nebezpečným tónem a pokračoval, „ ještě někdo neoblečený a neobutý? Ne? Tak za mnou!“

Třetí oddíl se dal klusem do pohybu a nikdo se na mě ani nepodíval. Nebo jsem si to v tu chvíli alespoň myslela. Rozběhla jsem se bosky za svým oddílem a zaskučela při prvním styku s kamínky. Zatnula jsem zuby a snažila se nedat na sobě znát, jak mě to ničí.

Následovalo hodinové peklo. Kliky, dřepy, běh, sprint, kliky, dřepy… pořád dokola. Pokaždé plus padesát dalších cviků. Nikdo nebyl schopný slova. Málokdo byl v půlce ještě schopný pohybu. Velitelův pohled nám však nedával na vybranou. Mé nohy žalostně brečely rudou a pálily při každém pohybu. Štiplavá bolest se mi rozjížděla až ke kolenům. Snažila jsem se zadržet slzy. Marně.

„Á, máme tu prvního ufňukánka! Chceš domů, ano? Tak běž! Zvedni se, jdi si pro věci a ať už tě nevidím. Dělej!“ přiblížil se ke mně velitel a vzal mi do dlaní obličej. Výhružně do něj funěl a já jen zavřela pěst, potlačila další vzlyk a posbírala energii k tomu, abych se jeho dlaním vysmýkla. To se mi podařilo. Jedna z mála věcí.

„Do háje, krvácí ji nohy, tak ji to musí bolet, ne?“ nevydržela to Anna a vyjela na velitele. Nastalo další hrobové ticho a všichni jak na povel přestali cvičit. To ne, prosím! V duchu jsem se modlila, aby to velitel přešel, ale to bych ho nesměla znát.

„Zopakuj to!“ zavrčel výhružným hlasem Glen a rychlými kroky se dostal před Annu.

Anna se nehnula ani o píď, jen po mně hodila utěšujícím pohledem. Zopakovala, co řekla.

„Myslíš, že jsem slepý? Tak mě poslouchejte slečinky! Přestává to být legrace! Budete umírat, krvácet! Pár šrámů na nožkách vás nesmí zastavit, fňukny!“ zamračil se na mě velitel, poté se zadíval na Anniny boty.

„Zuj se a běž vedle slečny Greywhite. Dělej!“

Anna si sundala boty i ponožky a hned na to se doloudala ke mně. Šlo vidět, že už je vyčerpaná. Jako my všichni.

Najednou velitel zavelel a my se rozběhli širokým obloukem směrem k Boudě. Že by snad přicházel konec dnešního mučení? Ta troška naděje mi utřela slzy. Sebrala jsem zbytek energie a vydala se pomaličku během za všemi ostatními.

„Musíte se naučit držet pusu, slečny,“ rýpnul si v běhu Tayson a udýchaně se nám začal vzdalovat.

Ani Anna ani já jsme neměly sílu mu naservírovat nějakou urážející poznámku. To už byla vážně krize. Doběhly jsme s Annou k Boudě jako poslední. Velitel už se ani neobtěžoval na nás podívat.

„Doufám, že teď už to tu budete brát vážně! Nechci průměrné vojáky, co se nechají zastřelit hned první den, jasné? Fajn. Je osm hodin, čas snídat plus hygiena. Co se koukám, tak byste měli navštívit sprchu všichni. Zbytek vám řekne McBerry, který na vás čeká uvnitř té květinkované hrůzy,“ domluvil velitel, na nikoho už se nepodíval a poklusem se vydal směrem k většímu komplexu šedých budov.

Stála jsem jak opařená před Boudou. Nohama mi probleskovala bolest, cítila jsem, jak mě za svršek pyžama někdo táhne dovnitř. Chtěla jsem začít protestovat, že umažu podlahu, ale padla na mě veškerá únava a v polovědomí jsem se nechala vláčet.

Ve svém stavu jsem zaznamenala jen útržky vjemů. Ucítila jsem teplo a jak se mi zase spouští krvácení, na druhou stranu mě začali štípat ledové ruce. Poté jsem viděla výraz McBerryho. Naprosto smířený a rezignovaný. Čekal něco takového, je to tu běžné? Nemohla jsem se plně soustředit a tak jsem obličej Paula vytěsnila z mysli.

Jane. Osmička. Přes jedno rameno si hodila mé zelené vyfasované oblečení, do druhé vzala boty. Tichým, ale tvrdým hlasem mě nutila jít půl kilometr ke sprchám. Dostala mě zřejmě od Paula na starost. Já to totiž nestihla sledovat.

Pokud jsem si myslela, že po sprše se mi uleví, hrozně jsem se mýlila. I přes ledovou vodu to začalo neskutečně pálit a štípat. Snažila jsem se znovu nerozbrečet při pohledu na povislou kůži na šlapkách pravé nohy. Jane trpělivě pomáhala a neřekla jediné slovo, na jejím výrazu však bylo patrné, že jí to nedělá dobře. Začala dýchat více zhluboka a rukama jí proházel třes, když mi pomáhala omývat nohy. Nakonec nějakým zázrakem vytáhla z kapsy obvaz.

Trvalo to dlouho, Jane mě nasoukala do rekrutského oblečení a přeprala mi nohavice od pyžama, které na koncích byly zbarvené rudě. Měla jsem chuť jí něco říct, poděkovat jí, ujistit ji, že to dělat nemusí nebo ať pospíchá na snídani, ale jen jsem seděla. Seděla na ledové židli před sprchami a zírala na odraz Jane v zrcadle.

V tom zapředla rozhovor osmička, sama od sebe.

„Tess, vím, jaké to asi je… bože, tuhle větu nesnáším! Fajn, zkrátka, jen ti chci říct, že nic říkat nemusíš. Navíc se bojím, že tak za dvacet minut končí snídaně. Všichni se sem teď nahrnou, raději bychom měli zmizet.“

„Souhlasím… co je s Annou?“ nedalo mi to.

„Je v pořádku, bosky běžela jen ten poslední úsek. Kontrolovala jsem ji a má jen otlačeniny od štěrku. Nasadila ponožky a už se hádá s Taysonem jako obvykle,“ ušklíbla se Jane.

„Typická Anna. Jsem ráda, že je na tom líp než já. No nic, asi raději mizíme, ještě sem dojde Winterová vyčistit si zuby a donutí nás dřepovat za moc dlouhý pobyt ve sprchách,“ pokusím se o žertík.

„Tomu se raději vyhneme, že? Tess, víš… musíme na ten obvaz dát boty a pak se budeš muset postavit,“ varovala mě osmička a já se odhodlaně postavila. Hned na to jsem se se zatnutými zuby sesula zpátky na židli.

V tu chvíli jsem si uvědomila několik faktů. Bolí to a bude to bolet. Za druhé, dnes mě čeká ještě několik dalších cvičení. A nakonec, raději v těch botách budu i spát!