9. kapitola - diplomacie

Diplomat je člověk, který vás pošle do horoucích pekel takovým způsobem, že se na tu cestu dokonce těšíte. (C. Stinnett)

* * * 

V jídelně bylo poloprázdno, přesně jak Jane říkala. Z naší skupinky tu zbyla už jen dvojčata.

„Dvojko, jsi v pohodě?“ zeptal se zřejmě Greg, ale těžko říct, protože jsem se ještě nenaučila úplně rozeznávat blonďaté duo. Pokusila jsem se o úsměv a poté jsem přikývla. Možná by mi i uvěřili, že jsem v pořádku, kdybych na tu židli nepadla tak zoufale.

„Jasně, že není v pohodě, podívej se na ni!“ zvolal druhý z páru blonďáků.

Protočila jsem oči v sloup a mrkla na Jane.

* * *

Čekala jsem na osobního vedoucího. Jakou schopnost bude rozvíjet u mě? V hlavě se mi vířila hromada otázek a v noze mi stále tepalo. Už jsem si však na tu bolest zvykla a podařilo se mi neskučet při každém kroku, kdy jsem mířila do budovy označené písmenem V.
 

Byla to jedna z dalších šedých fádních budov v komplexu. Nacházely se v ní menší tělocvičny, přibližně deset na deset metru. Každá byla vybavena základním. Žíněnkami, posilovacím náčiním a boxovacím pytlem. Dále bylo v kumbálech zamčeno další náčiní.

Dostala jsem jasné instrukce. Budova V, tělocvična č.4. Neměla jsem moc na výběr a tak jsem se pomalu doloudala na zmiňované místo.

* * *

„Zdravím tě, Tess, posaď se,“ promluvil McBerry opřený o zeď.

Trochu v šoku, že mým osobním vedoucím je právě on se zmůžu jen na pozdrav. Následně se dle pokynu svezu na žíněnky.

„Velitel ti chtěl přidělit paní Winterovou, říkal jsem si, že po rozcvičce už větší lekci nepotřebuješ. Nicméně to neznamená, že tě nic nenaučím. Jen nechci, aby se mi oddíl rozpadl hned po prvním týdnu, dobře?“ McBerry mluvil unaveně a v očích měl zvláštní lesk.

Rozkašlala jsem se:  „Omlouvám se za dnešek, víckrát se to nestane:“

Tentokrát se McBerry pobaveně pousmál: „Tím jsem si zcela jistý,“ okomentoval a pokračoval: „dobře, tak tedy, musíme zapracovat na tvé diplomacii. Je mizerná.“

Trochu jsem se narovnala a už už jsem otevírala pusu, že se začnu bránit, když Paul vztyčil prst.

„Pšt, o tom mluvím. Nejdřív mě vyslechni. Dám ti otázku. Kdo si myslíš, že přežije déle, šikovný diplomat, který ví, koho neurazit… nebo nadutý voják, co je sice úžasně odhodlaný, ale zadělává si na problémy na každém rohu?“

„Myslím, že jste mi nedal na výběr… jistěže diplomat. Voják má mnohem nebezpečnější povolání,“ ohradila jsem se.

McBerry se usmál: „O to přeci nejde. No nic, vrhneme se rovnou na cvičení, představ si, že jsem další z velitelů, chovej se slušně, ano?“

Jen jsem kývla hlavou a čekala, s čím na mě Paul vytasí. Ten ke mně popošel, sedl si vedle mě a vážně se na mě podíval.

„Slečno Greywhite, máte za sebou první týden. Jak si rozumíte s kolegy z oddílu?“

Chvíli se na něj jen koukám a přemýšlím, jak bych zareagovala, kdyby to byl Paul. Snad bych řekla něco ve smyslu ‚Klasika, někteří jsou fajn, jiné bych raději vykopla na Měsíc a ostatní jsou mi jedno‘. Pak mi však dojde, že se po mě momentálně chce nějaká diplomatická odpověď.

„Pane veliteli, děkuji za optání. Vycházím s nimi dobře, jen není moc praktické vytvářet si přátele, že?“

Paul chvíli jen mlčky kouká a mně se na moment zdá, že tělocvična s tmavými žíněnkami a bleděmodrými stěnami potemněla.

„Správně Tess, proč to takhle nezvládneš i s velitelem Glenem?“ tiše se optal McBerry.

Zarazila jsem se, když jsem uslyšela jeho jméno. Trochu vyděšeně jsem se podívala na Paula. Co ví o veliteli Glenovi? Do hlavy mi můj oddílový vedoucí zasel pochybnosti.

„Pane McBerry, napříště to zvládnu.“ Další diplomatická odpověď.

Paul jen přikývnul a unaveně si prohrábnul levou rukou vlasy. Dlouze jsem se na něj zadívala a zalitovala, že jsem ho v hlavě už tolikrát soudila. Nevedl náš oddíl špatně, jen jinak než ostatní. Dával nám naději, že to tu nebude tak hrozné.

Zbytek hodiny mi Paul McBerry dával lekce diplomacie. Už jsem neodmlouvala, věděla jsem, že pokud chci tento výcvik zvládnout, musím nad ním vyzrát. S tím mi drzost nepomůže. Protentokrát.

Na konci hodiny mi McBerry pomohl vstát.

„Tess, musím tě varovat, teď máme dvě hodiny jako oddíl, ale večerní cvičení si zase zamluvil velitel Glen, pamatuj na diplomacii, vyvleč se z toho,“ povzbudivě se usmál a zamířil ke dveřím.

Dříve než zmizel na chodbě, se otočil přes rameno a pronesl: „S těmi přáteli jsi neměla pravdu. Vytvořit si tu přátele je velmi, velmi moudré.“

* * * * *

Když jsem se vrátila do Boudy, bylo v ní rušno a všichni se předháněli o to, kdo měl lepší osobní výcvik.

„Mě učili ovládat naváděcí zařízení, bylo to úžasné!“ vyhrkl Mike zrovna, když jsem vcházela do společné místnosti.

Najednou všichni utichli a podívali se na mě.

„Princezna s odřenou nožkou ještě žije, jak je to možné?“ prolomil ticho Tayson.

„Ale, to víš, nemohla by žít, aniž by viděla tvůj ksicht každé ráno…“ sladce jsem zamrkala a pak jsem se koukla na ostatní: „no tak spusťte, jaký jste měli výcvik? Jsem zvědavá!“

Dozvěděla jsem se, že u Anny objevili schopnost vrhání nožů. Poměrně působivé. Tayson dostal hodinu o tvorbě různých druhů map. I zde jsem byla nucená uznat, že je to praktická dovednost. Samozřejmě jsem to neřekla moc nahlas, aby neměla trojka svůj nosánek ještě víc nahoru, než doposud. Dále pětka a šestka – blonďaté duo, někdo zřejmě naznal, že by jim neuškodila hodina boxu. Clare, naše květinka se musela celou hodinu věnovat historii konfliktů. Zřejmě ji tím už připravují na diplomatickou dráhu, aby se stala taktikem. Nakonec Jane, byla ze všech nejméně sdělná, ale nazvala svoji lekci ‚správným pohybem v budovách i lesích‘.

Když přišla řada na mě, jen jsem se pousmála.

„Já dostala hodiny diplomacie.“

„Ách, to sedí, slečna se totiž neumí chovat, co?“ rýpnul si Tayson.

„Ano, ale s tebou už to vzdali, kamaráde,“ pustila se do toho Anna.

Mike se rozhlédnul, a ač se vyvíjela další zajímavá přestřelka, musel zahlásit, že bychom měli všichni na náš oddílový trénink.

* * * * *

První hodina tréninku probíhala běžně. Běh, kliky, dřepy, sklapovačky. I přes to, že na začátku McBerry prohlásil, že si smíme kdykoli odpočinout, nikdo se příliš neulíval. Já, co jsem nedala moc do běhu, jsem to nahrazovala na sklapovačkách.

Druhá polovina tréninku byla podstatně zajímavější. Paul se nás snažil naučit spolupracovat.

„Vysvětlím pravidla, jsou poměrně jednoduchá. Rozdělíte se na dva týmy. Každý tým dostane jinak barevnou vlajku. Jedni bílou, druzí žlutou. Budete mít pět minut na to, se domluvit a vlajku schovat. Kamkoli, ale musí být dosažitelná, aniž by člověk musel dovnitř do jakékoli budovy. Potom se zase sejdeme zde, já vás odstartuji a vyhraje ten tým, který mi přinese nepřítelovu vlajku. Chápeme?“

Všichni začali přikyvovat. Paul mezitím vylovil dva šátky.

„Takže, potřebujeme dva kapitány, nějací dobrovolníci? Ach, Tayson a Anna, to jsem mohl tušit,“ okomentuje McBerry a jedničce podá bílý šátek a trojce žlutý.

Anna si následně vybrala mě, Jane a Mika. Tayson si jako první vybral dvojčata a Clare. Týmy byly rozlosovány.

Náš tým se dohodl, že vlajku schováme, co nejdál od stanoviště Paula a někam k zemi. Nikdo by nečekal, že ji jen tak položím na zem. Navíc to budou mít daleko, až poběží. Problém však byl, že by si jistě druhý tým všiml, že se tam někdo objevil.

„Já to tam zvládnu donést, aniž by si toho všimli, pamatujete, mám za sebou lekci,“ usmála se Jane a nenápadně si strčila bílou vlajku pod své tričko a za malou chvíli zmizela mezi komplexem budov.

„Dobře, tak, já tu zůstanu… s tou nohou moc nemůžu nic dělat, ale budu pozorovat, kam se kdo ze žlutých hnul. Vy se zatím každý rozeběhněte na jinou stranu, ať nemají ponětí, kam vlajku schováváme,“ zašeptala jsem, ostatní bez připomínek přikývli a akce se dala do pohybu.

Skončilo to následovně. Anna ukořistila žlutou vlajku. Tayson se rozčílil. Já zjistila, jak je důležité mít kamarády, abych mohla být ve vítězném týmu i přes to, že mám obvázané nohy. McBerry je dobrý vedoucí.

Příště nedám velitelovi ani záminku.