NÁBOR I.
„Pózor!“ rozlehlo se po celém rinku.
V tu ránu jsme se všichni zastavili na místě. Z podia nás sledovala malá skupinka dospělých. Každý, kdo stál pod velící věží, na sobě cítil jejich jednotlivé pohledy. Z jejich dvojřadu vystoupil elegantní muž. Byl vysoký, se širokými rameny a ostře řezanými rysy ve tváři; jeho uniforma vypadala, jako by měla každou chvíli rupnout a odhalit světu, co po sebou skrývá. Byla temně modrá jako východní nebe při západu slunce. Na ní se jako první hvězdy třpytila zlatá vyznamenání. Na čepici se mu blyštila stříbrná orlice, držící ve spárech bajonet; byla umně posazena na jeho dokonale učesaných, kaštanově hnědých vlasech.
„Tomuhle říkáte nástup?!“ zařval na celé náměstí.
Chvíli se odmlčel. Vzbuzovalo to rozpaky. Dělá to schválně? Jestli se nás snaží rozhodit, tak se mu to zaručeně daří.
„Jak všichni víte, vašim rodinám byly zaslány dopisy - a ne jen tak ledajaké. Doporučující dopisy od nás, z Admirality. Každý z vás bude podroben náročnému výcviku, který z vás buď udělá špičkově trénovanou armádu nebo psychicky zruinované trosky. Je jen vaše volba, jak se k této výzvě postavíte, ale věřte mi: pro mrzáky a dementy společnost nemá pochopení ani soucitu.“
Opravdu řekl tohle? Rozhlédl jsem se po ostatních. Všichni na něj zírali jako na modlu.
Podíval jsem se zpátky na podium, abych záhy zjistil, že si mě všiml. Všiml si toho, že jeden z tisíce uhnul pohledem?! Podivné... Naše zraky se střetly a já poznal, že tohle bude hodně náročný výcvik. Z jeho očí byla cítit dominance a já jsem se začal třást. Snad to bylo strachy, snad zimou. Mluvil dál a přitom stále neuhýbal upřeným pohledem. Bylo to znepokojující. Jeho rumělkové oči si razily cestu mým tělem.
Najednou se v nich něco blýsklo. Jako bych viděl překvapení. Nejspíš čekal, že uhnu pohledem …což jsem nakonec po pár sekundách udělal; prostě se to nedalo vydržet; tak spalující...
„Životy třetiny z vás se svojí cenou nevyrovnají ani náboji do útočné pušky, další třetina jeho cenu sotva dorovnává a zbývající třetina jen nepatrně převyšuje. Možná se mezi vámi najde pár jedinců, kteří se budou moci na konci své cesty hrdě postavit bok po boku nám, Vládě. Nechť je to váš sen po celou dobu výcviku,“ řekl, a se slovy »S Lantharou na věčné časy« ukončil svůj projev.
Celý dav pod ním zasalutoval. Tedy celý až na mě. Vypadá to, že si toho opět všiml. Ale ne, vždyť to je nemožné.
Přestal jsem dumat o nesmyslech, protože k okraji podia ladně dokráčela jiní postava. Madame Redhammerová. Byla vyšší než generál, což mě hodně překvapilo. Podstatně jí to přidávalo na autoritě. To, a taky její vzezření. Zlatavě hnědé vlasy se jí z drdolu v pár pramenech uvolňovaly na úzká ramena a z části zakrývaly šperk, který se jí spouštěl od zátylku až po polovinu hrudi. Její štíhlé tělo chránily před vlivem okolí karmínovo-bílé šaty. Pár jedinců z davu se jí pod ně beztak snažilo podívat. Vypadala v nich jako nymfa obalená v okvětních lístcích rudé lilie. Opřela se rukama o zábradlí – spíš pro estetický efekt než pro získání stability, která jí ani na vysokých podpatcích rozhodně nechyběla.
„Zdravím pánové i dámy“ začala svoji řeč.
Opravdu chce být takhle milá? Koho si myslí, že tím falešným přátelským hlasem oblbne?
„Vaše životy jsou na rozcestí. Možná nevíte, kterou cestou se vydat. Od toho jsme tu my. Pomůžeme vám s výběrem té správné. Nebudeme se před nikým přetvařovat, nacházíme se na pokraji světového konfliktu. Lanthara - vaše vlast - vás potřebuje. Po skončení projevu budete rozřazeni podle dopisů. V pravém horním rohu máte napsán kód. Podle něj najdete svoji transportní jednotku, sektor, ve kterém se nachází vaše místo a samozřejmě i místo samotné najdete podle kódu. Pokud máte nějaké dotazy, zeptejte se majorů na obvodnici rinku. Těmito slovy končím představování,“ dopověděla a všichni se začali shlukovat u důstojníků, již jim měli pomoct.
Rozhlédl jsem se po náměstí. Vypadalo to, jako by byl každý z majorů obklopen desítkou uvřeštěných rozmazlených spratků. Taková parodie na jesle. To tady není nikdo sám?
Motal jsem se tak nemotorně, až jsem do někoho vrazil. S pocitem viny jsem se zahleděl do země. Vyleštěné vysoké boty s přezkami, safírová uniforma bez jediného smítka – tak povědomá; pevný kožený řemen v pase, z něj visící pistole; na hrudi blyštivé řády dokazující vysoké postavení.
Sebral jsem všechnu kuráž a odvážil jsem se mu podívat do tváře. Byl to on. Generál. Opět si mě prohlížel těma jeho pronikavýma očima. Neuhýbal jsem zrakem - nešlo to.
„Jméno!“ vyhrkl najednou.
Chvíli jsem nevěděl co dělat. Překvapilo mě to. „P-prosím?“
„Vaše jméno, kadete,“ řekl, „máte snad nějaké jméno.“
„Omlouvám se, pane. Phillip Westfield ze Southportu.“
Letmo se podíval na platinové hodinky na svém zápěstí. Bože, ty ruce. Zvláštní, plné jizev, ale i přes to krásné. Počkat – dost. Nemysli na takový kraviny. Ne teď.
„Pane Westfielde?! Tohle je u vás normální?“ řekl s pohrdavým tónem.
Nejistě jsem odpověděl: „Nerozumím, pane.“
„Je běžné, že v polovině věty ztratíte příjem? To není dobrá vlastnost“
To vážně dělám? Hmh, nepřijde mi, že je to škodlivá vlastnost. Naopak, je velice užitečná!
„Napadá vás nějaký způsob, jak se jí zbavit?“
„Koho, prosím? Madame Redhammerové? Souhlasím, je třeba zakročit, než bude pozdě,“ odpověděl jsem pohotově. Podle generálova výrazu mi ihned došlo, jakou blbost jsem plácl. Co teď? Tohle byla urážka jednoho z Mistrů. Budu postaven před tribunál nebo tak něco?
Nebyl čas dál přemýšlet. Generál mě chytil za zápěstí, pevně, abych neutekl …jako by mě to napadlo…, ale přesto jemně, aby se vše obešlo bez bolesti.
„Zdá se, že tady nepomůžou slova, ale činy, pane Westfielde“ řekl, a s těmito slovy jsme opustili dav. Co se bude dít dál? Kam míří? Zasloužím si snad potrestat za upřímnost? Můžu za to, že tu ženskou prostě už od pohledu nemám rád?