NÁBOR II.

  Došli jsme k velkému zdobenému paláci s dlouhým schodištěm. Dělá si srandu? To jdeme až tam nahoru? Vždyť to jsou snad chody do nebe! Co kdybych se prostě zastavil? Přece by to mě nemohl potrestat jen za to, že jsem zastavil. Ale stejně tak vysoko nepůjdeme. Počkej! Nelez do těch schodů! Fajn, tak jdeme nahoru…
  Šli jsme po schodech. Počítal jsem je. Jen pro jistotu. Když už jsme byli skoro nahoře [konkrétně na padesátém osmém schodu], tak se mi rozvázala tkanička. O pár schodů výš [na šedesátém třetím] jsem si na ni stoupl. Zavrávoral jsem, jako když se strom sklání ve vichřici, ale moc jsem si nepomohl. Spadl jsem a generál málem se mnou. Podíval se na mě jako na kriminálníka a já se na něj jen usmál, jako by se nic nestalo. Vlastně jsem se spíš usmál jako debil…
  Vyšli jsme celé schody a první, kdo upoutal mou pozornost, byla postava stojící vedle mohutných dubových vrat. Byl to pohledný vrátný. Zřejmě ten pravý na svém místě. Červená uniforma mu padla jako ulitá; střih skvěle tvaroval jeho postavu. Čepice ve stejném odstínu ležela trochu nakřivo na upravených blonďatých vlasech.
  „Pane!“ zasalutoval vrátný.
  Jakoby instinktivně jsem mu pozdrav oplatil. Jeho pravý příjemce se udiveně otočil.
  „Kadete, neznáte snad Kodex?“ řekl. „Za takovéto opovrhování zákony večer desetkrát opíšete »Základní příručku kadeta – kapitolu 2.: Hierarchie ve společnosti«,“ a s těmito slovy rázně vplul do vstupní haly.
  Vrátný se na mě jen usmál a pokynul, abych následoval průvodce. Zadíval jsem se do jeho očí; tak modrých, že i nebe by na jejich odstín žárlilo.
  Na to, jak velká okna budova měla, byla v sále poměrně tma, ve které se malby na zdech i masivní zvlněný nábytek poněkud ztrácely. Pokračoval jsem za generálem ke zlatem vykládané vrátnici.
  „Zdravím, pane Newkirku,“ pověděla s neutrálním výrazem ve tváři životem očividně znuzená žena za stolem.
  „Slečno Andrewsová,“ odpověděl.
  Ti dva se asi moc rádi nemají. Zajímalo by mě, co se mezi nimi stalo.
  „Kam jdete s tím dítětem ulice?! Kde jste ho zas vyhrabal?“ odsekla.
  Generál vypadal překvapeně. „Komu říkáte dítě ulice, slečno?! Vy jste v jeho věku poklízela sračky po nabarvených koních, kteří se vám plašili po celém šapitó. Nebýt Velmistra, děláte to dodnes, takže takovéto titulování si laskavě odpusťte.“
  Žena za pultem jen pootevřela ústa, jako by chtěla něco opáčit, ale ihned je zase zavřela. Nasadila opět ten svůj načučený výraz »svět je jen betonová pustina« a začala se věnovat štosu zažloutlých papírů.
  „Pojďte, pane Westfielde. Čeká na nás vaše budoucnost“ řekl, a s těmito slovy vyrazil k dalšímu schodišti.
  Vyšli jsme po něm nahoru a před námi se objevily tři výtahové kabiny. Mistr rozhrnul zlatou mříž. Klíčem, který mezitím vylovil z kapsy, odemkl zdobené dveře výtahu. Vstoupili jsme dovnitř. Bylo v něm překvapivě hodně místa. Byl vlastně velký jako standardní ložnice dělnické rodiny. Generál zahrnul zpět mříž, stiskl předposlední slonovinové tlačítko, a obě křídla dveří se sepjala jako modlící se ruce. Výtah se trošku zatřásl, potom se ale pomalu rozjel vzhůru. Z téhle jízdy se mi dělalo špatně. Po dosažení požadovaného patra kabina pomalu zabrzdila [přičemž jsem se málem pozvracel] a ozvalo se jemné cinknutí. Dveře se otevřely a my jsme vykročili do na světlo bohatého sálu. Byla to knihovna. Obrovská knihovna se statisíci, možná dokonce miliony starých knih, kterými byla provoněna.
  Už vím, co budu dělat v dospělosti. Vymyslím parfém s vůní starých knih.
  Místnosti téměř chyběla pevná střecha. Místo ní bylo do stropu vloženo obrovské okno se železným žebrovím. Sluneční světlo procházelo tabulemi skla jako tím nejčistším diamantem. Každý ze stovky konferenčních stolků tak měl dostatek světla, žádný z koutů mezi zástupy polic nebyl temný. Aby světla nebylo málo, podobný obrazec jako na stropě byl umístěn i místo zdi, která se vzpínala naproti výtahům. Za ní se rozprostírala zelená oáza plná života. Roztodivné květy předávaly svoje barvy slunečním paprskům, kterými se nechaly hladit a ty pak zářily v knihovně, v níž se tak utvářela klidná a příjemná atmosféra.
  Bože, tak tady chci bydlet.
  „Kadete Westfielde, vítejte ve svém novém domově“
  Cože? Vážně to řekl?! Dělá si snad legraci?! To není možné, je to přece knihovna!! Že by mi snad četl myšlenky?
  „Nerozumím, pane,“ odpověděl jsem.
  „Vidíte támhle ten balkon?“ řekl a ukázal na pavlač nad policemi. Nacházel se asi ve dvou třetinách výšky knihovny, což vlastně bylo ve výšce asi sedmdesáti stop. Setsakramentsky vysoko. „Tam ode dneška budete bydlet. Následujte mně, půjdeme se podívat do vašeho nového bytu.“
  Po točitém schodišti jsme vyšplhali až do patra, kde byly usazeny jednotlivé byty. Teď už jsem to pochopil. Knihovna sloužila zároveň i jako arkády. Po jejím obvodu byla takto postavena něco jako ulice. V hliněných květináčích rostly svěží zelené stromy, ručně kované zábradlí lemovalo dlážděnou promenádu a z ní se dalo vcházet do jednotlivých příbytků. Vyrazili jsme na konec ochozu, směrem k zahradě. Došli jsme až k poslednímu bytu na této straně, přičemž po levé straně nás míjel most klenoucí se nad sálem. Na rezavých dveřích z třešňového dřeva se zlatými číslicemi blýskalo »309«.
  „Tohle nyní bude váš pokoj, pane Westfielde. Snažte se ho prosím nezničit již během prvního týdne vašeho pobytu. Pořádně si tu vše prohlédněte, na posteli máte váš nový denní rozvrh. Budu vás očekávat dnes na večeři. Ohlaste se u vrátného, ten vás pak zavede na vaše místo. Přeji vám hezký zbytek dne,“ řekl a s těmito slovy odešel.
  Nechápu. Vymykal jsem se zvyklostem davu, byl jsem drzý, urazil jsem Mistra a dostal jsem za to, dá se říct ‚královské apartmá‘? No stěžovat si nebudu...
  Okny do místností proudily potrhané paprsky světla, jež konečně dorazily na konec své cesty křišťálovým bludištěm, aby celé místo rozzářily jako královské komnaty. Byl to dechberoucí pohled. Vyšel jsem na terasu nad Knihovnou.
  Jak dlouho by odtud asi někdo padal až do přízemí?
  Aniž bych se podíval, jestli je někdo dole, plivl jsem. Chtěl jsem vědět, jak hlasitý zvuk to udělá. Jakmile jsem si uvědomil, co jsem udělal, schoval jsem se do svého bytu. V ložnici jsem se posadil na překvapivě nevrzající postel a začal jsem číst pečlivě napsaný seznam pokynů.