Prolog

Těžký odér alkoholu se celou místností dostává až ke mně.

Divoce se mi rozbuší srdce a cosi těžkého mi dopadne na hruď a stlačí mi ji, ten pocit se mi pomalu a obezřetně rozlézá tělem. Mé tělo… ono s naprostou jistotou ví, co se ke mně blíží, ale já? Já nejistě tlačím víčka k sobě. I přes zavřené oči cítím svit pouliční lampy na svém obličeji. Hlavně je neotevírej! Křičí na mě můj vlastní hlas, jen jakoby zdálky. Uklidni se! A já ten hlas poslechnu. Můj dech se prohloubí a jako v sladkém spánku povolím všechny své svaly. Prohrála jsem. Cítím se jako obětní beránek. Vím, že se něco špatného blíží, ale netuším co. Asi jsem nikdy ani vyhrát nemohla, tak slabá. Jsem příliš slabá, abych se tady o sebe dokázala postarat.

Dřevěná podlaha zaskřípe kousek ode mě a na můj obličej padne temný stín velké postavy.

Probouzím se celá zadýchaná a zmatená. S očekáváním hledím směrem k oknu v pokoji, ale netuším proč. Stejně tak netuším, proč jsem se celá upocená a udýchaná probudila v polovině noci. Ne poprvé…

Nevědomky si přejedu pravou rukou po hraně levého palce směrem k zápěstí, přes pět malých, táhlých jizviček.

Přikrývku opatrně odvalím bokem a vyskočím s rozespalou nemotorností na nohy. Tiše přejdu místností k jedněm ze dvou dveří. Zapadnu do koupelny a opláchnu si upocený obličej. Zamyšleně se podívám na svůj vlastní odraz v zrcadle. Pomalu stékající kapky vody mi obličej křižují jako slzy a… a zdá se to správné. Jen nevím proč. Potřesu hlavou a dostanu z ní tyhle myšlenky, hloupé myšlenky!

Stejně tiše, jako jsem odešla, se vracím. Nechci nikoho vzbudit. Na pokoji je nás pět, jsme tady na akademii Leona Rotse jediné zatím neprojevené. Normálové by nám prý říkali zelenáči. Já vím, jsou divní.

Naše rasa, zasvěcení, nečítá moc žen. Nevím proč, prostě to tak je. Při narození do sebe vstřebáme světlo, jako každý na této planetě. My ho jen vstřebáme víc a jako starším nám potom dává různé schopnosti. Proč až jako starším? Pár teorií mám, třeba proto, abychom v dětském rozmaru ukradeného lízátka nezlámali někomu ruky, ale zas můžu říct jen, prostě to tak je. To normálové s tím svým málem světla nedokážou. Výčet našich schopností se omezuje jen na několik, ne jako u světlonošů. To je další rasa, která vstřebá více světla, ale něco v jejich genech světlo přiměje pracovat po jejich a navíc v podobě některé se starých ale i nových, neobjevených schopností. No, popravdě to je asi ještě trochu složitější…

A proč vlastně to všechno? Na obranu proti nicotě. Vše má svou protiváhu a tou světla je nicota. Temná energie, která k nám, do našeho světa, proudí skrz dimenzionální praskliny z nicotného meziprostoru. Nicota dává moc, ale také vás přetváří v něco… něco strašného. Nesnesete světlo a obrátíte se proti všemu, čím jste byli. Tyhle dvě síly se navzájem nesnášejí, stejně jako jejich nositelé. Proto také ty nekončící boje.

Jak už jsem říkala, jsem zasvěcená a prozatím neprojevená. Je mi čtrnáct let a učím se, abych mohla chránit světlonoše a zbytek světa před nicotou.

Zem je chladná, stejně jako celá tato místnost a budova. Dokud jste neprojevení, žádnou péči nečekejte. Nohy mě nepříjemně chladí s každým dotekem podlahy. Konečně se opět dostáván do své postele a propadám spánku.

Tu noční můru si zase nemůžu vybavit. Opravdu nesnáším ten iritující pocit, že už, už si vzpomenu, ale náhle se vše rozplyne a já jsem opět na začátku.

Málem bych zapomněla, jmenuji se Avery, ale všichni mi říkají Freya, Freya Brightdimness.